Koňská vřava
Vzduch se chvěje letním vedrem a smazává kontury písečné ulice, jež vede mezi dřevěnými domy někam do dáli plání národního parku Doñana. Španělské městečko El Rocío připomíná scénu z Divokého západu těsně před tím, než se ve filmu stane něco velkolepého. Za městem se zvedá oblak prachu. Tak už je to tady. Jako každý rok už nějakých pět set let. Venkovskou osadou během svátku vyvádění klisen – La Saca de las Yeguas – proletí stovky a stovky polodivokých koní.
Vyčesat z mokřin a plání národního parku Doñana víc než patnáct stovek polodivokých klisen a jejich hříbat, která ještě nikdy neviděla člověka na vzdálenost menší než několik set metrů, je úkol hodný Buffalo Billa a Pistol Petea dohromady. Snad i proto se životy poctivých tří stovek doñanských honáků koncem června mění v živoucí ságu z Divokého západu. Na jeden upocený a zaprášený týden vyrážejí do moře trávy v sedlech spolehlivých koní a všechno, co ke své práci potřebují, si vezou na koňských povozech. Tohle se zkrátka jinak dělat nedá. Terénní auta a další moderní vymoženosti jsou ve vyschlých močálech k ničemu.
Nejmladším z honáků je sotva deset let, zatímco ti šedovlasí už klisny z parku vyháněli možná i padesátkrát. Všichni však hrdě třímají honáckou hůl „chivata“ a cválají vstříc kopytnaté přesile. Proč? Na to má každý z nich svou odpověď: aby se dodržela tradice stará pět století, aby se cejchovacím železem označkovala nová hříbata, nebo aby všichni ti koně dostali požehnání na místě, které je pro místní jedním z nejposvátnějších. Před kostelem v osadě El Rocío, kde sídlí světoznámá soška Panny Marie.
Právě díky čtyřnohému bohatství místních rančerů vypadá El Rocío jako z roku osmnáct set padesát. Místo asfaltových silnic pískové cesty a místo parkovišť před bary tyče na uvazování koní. Nikdo by nechtěl, aby si klisny při běhu městem poranily svá široká kopyta. Do typické podoby jim narostla proto, aby se při pastvě nebořily do doñanských bažin.
Ručičky věžních hodin se líně přeplazily přes číslovku dvanáct a ve vzduchu je cítit napjetí. Tisíce lidí, kteří se do jinak ospalé vesničky nahrnuli v očekávání velkolepé podívané, začínají tvořit špalír podél hlavní ulice vedoucí ke kostelu. Natahují hlavy k jejímu hornímu konci, kde se začíná vířit prach a odkud doléhají honácké výkřiky ve španělštině. V prachové stěně už je vidět lavina stovek koňských hlav, hřív a kopyt. Za nimi se rýsují honácké klobouky naražené pěkně do čela, aby jezdcům při divoké jízdě nesletěly do písku. Během pár okamžiků je všechno tady – na dosah ruky a bez jakýchkoli bariér. Vzduch ztěžkne koňským pachem a země se chvěje pod údery tisíců kopyt. Je to neuvěřitelně silná půlhodina, kterou by měl aspoň jednou na vlastní kůži zažít snad každý milovník koní.
