„Kupte vejce, čerstvá vejce… Nůžky, nože – brousím!“ Výkřiky pouličních prodejců se mísí s rachotem kol na hrbolatém dláždění a dámy v kloboucích ustupují stranou, aby uvolnily cestu spěchajícímu kočáru. Vítejte v Praze devatenáctého století, jak ji po sobě zanechal knihovní sluha Antonín Langweil. Unikátní model historického města se před čtyřmi lety stal součástí virtuálního světa jedniček a nul. Člověk se díky tomu může projít zákoutími, která už téměř dvě století neexistují.
Mamutí přehlídka miniatur
Při pohledu na Langweilův model Prahy se každému obyvateli hlavního města rozevře důvěrně známý pohled. Scéna, kterou si snad žádný Pražan nesplete s ničím jiným na světě, je však poněkud zvláštní. Pokud někomu některé důvěrně známé věci scházejí, bude mít asi pravdu.
Motoristé patrně budou mít potíže s hledáním navyklé cesty z jedné strany Vltavy na druhou. Oba břehy totiž spojuje jediný most – Karlův. V době kočárů tažených koňmi tato dopravní tepna zjevně postačovala. Svatovítská katedrála, která tvoří jednu z nejvýraznějších dominant Prahy, postrádá jednu z věží u nynější hlavní brány. Zato však na modelu najdete kapličku nad hrobem svatého Vojtěcha, po které dnes není ani památky. Hrob se totiž nachází uvnitř hlavní lodi dokončeného svatostánku.
„Model je nesmírně cenným svědectvím o podobě historické Prahy,“ říká jeho kurátorka Kateřina Bečková z Muzea hlavního města Prahy, kde je v současnosti vystavený. „Najdeme zde třeba celé židovské město, ze kterého existuje už jen starý hřbitov, radnice a šest z původních devíti synagog. Z více než dvou tisíc domů, které model tvoří, už dnes téměř polovina nestojí nebo jsou od základů přestavěné.“
Langweilův model chodí před zamýšlenými rekonstrukcemi domů studovat i věhlasní architekti. Jeho tvůrce totiž pracoval s přesností, která přesahuje i možnosti moderních přístrojů použitých k digitalizaci modelu. „Antonín Langweil dokonce vymodeloval sotva centimetr vysoké sochy na Karlově mostě nebo vymaloval domovní znamení či popisná čísla jednotlivých domů.“
Domky jsou přitom vysoké sotva tři až šest centimetrů. Všechny milimetrové detaily zachycené zaníceným miniaturistou proto vyniknou až při zvětšení podrobných fotografií modelu. „Když si uvědomíme, že celý model zabírá plochu menší garsonky a stojí v něm dva a půl tisíce domů s popisným číslem, pochopíme, proč jeho stavba trvala Langweilovi celých jedenáct let,“ upozorňuje Bečková.
Záhady papírové Prahy
Každé město na světě má své mýty a tajemství. Výjimkou není ani zmenšená metropole České republiky. Ačkoli Antonín Langweil pracoval na svém díle s filigránskou přesností a zakresloval na fasády domů neuvěřitelné detaily včetně štukových ozdob a rozbitých oken, nějak mu z modelu zmizely čtyři kompletní domy. Kdyby se něco takového stalo v reálné Praze, jistě by si naše hlavní město zajistilo čelné místo v titulcích všech světových novin.
„Na tuto nesrovnalost jsem přišla, když jsem při sestavování knihy o Langweilově modelu porovnávala rozložení budov s plánem Prahy. Sám Langweil o tom diskrétně pomlčel,“ líčí Kateřina Bečková. Konkrétně se nemohla dopočítat domů v Nerudově ulici, kde chybí dva, a také po jednom na Jánském vršku a v Úvoze. „Přemýšlela jsem, proč na modelu nejsou. Nejprve mě napadlo, že v nich bydlel někdo, koho neměl autor v lásce. Nebo třeba tajní agenti mocnářství.“
Vysvětlení je však podle všeho mnohem jednodušší. „Prostě se mu tam nevešly,“ krčí rameny kurátorka modelu. Při stavbě své Prahy se Antonín Langweil patrně dostal do problémů, když narazil na svahy stoupající k Pražskému hradu. Ve své době neměl k dispozici žádné přesné mapy s vrstevnicemi ani moderní navigační přístroje. Asi nesprávně odhadl sklon svahu, a když se stavbou dospěl až k vrcholu, pochopitelně se mu nechtělo vše znovu předělávat.
Nad autorovou přesností nám však i před tuto kuriozitu nezbývá než v údivu smeknout. „Nesmíme zapomínat, že pracoval v době, která neznala fotografii. Podobu domů si pouze zakresloval do skicáře,“ upozorňuje Bečková. Výšku budov přitom rozměřoval pomocí tužky jako krajinářští malíři a vzdálenosti krokoval. Detaily fasád si zaznamenával pomocí zvláštního kódu, který si k tomu účelu vymyslel.
Na další kuriozity se přišlo až při digitálním zpracování modelu. Ukázaly se uličky a pasáže užší než tři milimetry, do kterých neproniklo světlo fotografického blesku ani speciální čočka laparoskopické kamery. Objektiv o průměru jednoho centimetru však objevil jinou zajímavost. Langweil vytvářel svůj model z papírového odpadu univerzitní knihovny. Na vnitřní straně některých budov se díky tomu zachovaly texty, které byly na použitých papírech napsané. Kdo ví, jaké záznamy vnitřek modelu skrývá až do dnešních dnů…
Mozek digitalizace si hrál s legem
Inženýr Jan Buriánek, který digitalizaci Langweilova modelu uvedl v život, se musel před spuštěním ojedinělého a nákladného projektu ujistit, že bude fungovat. S trochou nadsázky se dá říct, že se kvůli tomu vrátil do dětských let a ke kostkám stavebnice. Už název použité soupravy „Mindstorms“, tedy v překladu bouře mysli, však naznačuje, že nešlo o žádné obyčejné hraní. Sestavil a vyzkoušel maketu fotografického robota, který měl v budoucnu zvládnout snad nejnáročnější úkol svého druhu na světě.
„Zařízení, které se pustilo do snímání skutečného modelu Prahy, bylo postavené přímo na míru zadanému úkolu. Unikátní fotoaparát se díky robotické paži vznášel nad jednotlivými díly Langweilova modelu a celkem při tom zhotovil na čtvrt milionu jednotlivých snímků z přesně určených pozic,“ vysvětluje Buriánek. „Největší obavu jsme měli z toho, aby robot nespadl dolů nebo při svém pohybu do modelu nenarazil. Způsobil by tím nenahraditelné škody,“ dodává.
Zabezpečovací opatření tedy patřila k nejdůležitějším položkám projektu. Samotný fotoaparát však byl také ojedinělý. „Ve skutečnosti jsme museli přístroj třikrát renovovat. Bylo zapotřebí pořídit tolik fotografií, že se závěrka aparátu rozpadla opotřebením. Pracovala přitom po šest týdnů téměř bez přestávky. Za jedinou čočkou makro-objektivu speciálně navrženého pro tento typ snímání udělala každé čtyři sekundy jeden záběr,“ upřesňuje Buriánek. Zvláštní byl i použitý blesk – a to nejen svou velikostí, ale i tím, že omezoval infračervené a ultrafialové světlo, které by mohlo model poškodit.
Na zpracování osmi terabytů dat, která robot pořídil, se podílelo téměř padesát počítačů spřažených do výpočetní farmy a stovky operátorů. „Také jsme u nás mezi prvními v praxi vyzkoušeli metodu cloud-computingu, tedy propojení počítačů pracujících na společném úkolu pomocí internetu,“ vysvětluje Buriánek. V některých okamžicích díky tomu na zpracování dat pracovalo i osmdesát počítačů současně a pouze na provoz mnoha desítek harddisků, kde byla data uložená, se měsíčně spotřebovala elektřina za desítky tisíc korun.
„Nejdříve vzniklo jakési bodové mračno, na jehož základě pak operátoři stanovili obrysy a hrany digitálního modelu. Teprve pak na vzniklé plochy „natáhli“ povrchovou strukturu složitě přepočítanou ze stovek tisíc snímků.“ Po dvou letech práce vznikl trojrozměrný obraz, díky kterému mohou památkáři, historici i další zájemci nahlédnout do tajů města našich předků.
Unikát pod drobnohledem
- Langweilův model Prahy je svou rozsáhlostí a propracovaností světovým unikátem. Zabírá plochu 20 metrů čtverečních.
- Skládá se z 52 nepravidelných dílů, které do sebe zapadají podobně jako prkna plovoucí podlahy.
- Najdete zde 2 500 domů s číslem popisným a 13 400 dílů střech, které zdobí 9 100 komínů.
- V parcích a zahradách stojí celkem 5 400 stromků a keříků vyrobených z obarvené bavlnky a stočeného drátku – na podobném principu jako čisticí kartáče na lahve.
- Nejmenší detaily jsou menší než 1 milimetr a některé náhrobky na židovském hřbitově, často opatřené nápisy, mají objem jediného milimetru krychlového.
- Různí odborníci strávili digitalizací modelu dohromady téměř dvacet tisíc hodin práce.
