Myslíte si, že se se zvířaty nedá domluvit? Jde to! Stačí jen znát ten správný jazyk. V pražské zoo pracuje odborník, který se tak trochu podobá Jiříkovi z pohádky o Zlatovlásce. Komunikuje totiž s mnoha živými tvory z tamní pestrobarevné kolekce. Někdy tím baví návštěvníky, jindy však významně pomáhá při péči o exotické chovance zoo. Zvládá koně i lemury, porozumí si třeba s nosály a ve volných chvílích odnaučuje zvířata jejich zlozvykům nebo jim vymýšlí hračky, aby se nenudila.
Setkání třetího druhu
„Snad nejdůležitější je odhadnout povahu daného zvířete a navázat s ním vztah založený na vzájemné důvěře,“ vysvětluje doktor František Šusta. Pracuje v pražské zoo jako specialista na trénink zvířat a je zároveň jediným pracovníkem českých zoologických zahrad s touto profesí. Letos dokonce přivezl pro zoo přes „velkou louži“ hned tři ocenění z mezinárodní konference odborníků, kteří se tréninkem zvířat zabývají.
„Divoký živočich není žádné domácí zvířátko. Nemůžu k němu přistupovat jako jeho pán a snažit se ho ovládat. V takovém případě by byla po vzájemné spolupráci rychle veta.“ Vztah mezi zvířetem a jeho trenérem připomíná spíš symbiózu dvou druhů živočichů ve volné přírodě. „Lemur či nosál by měl na člověka pohlížet jako na živého tvora, který mu nabízí příležitost zlepšit vlastní život – tedy získat nějakou výhodu. Teprve pak bude skutečně ochotný spolupracovat.“
„Představte si to třeba jako soužití čisticích krevet a dravých ryb na korálovém útesu. Kreveta nebojácně leze do tlamy i těm nejnebezpečnějším predátorům a zbavuje jejich zuby parazitů. Ví, že si to může dovolit. Mají z toho užitek oba – dravec čistou tlamu a korýš plné břicho. Musejí však přesně dodržovat pravidla hry, jinak to okamžitě přestává fungovat.“
Takto křehký vztah je založený především na vzájemné komunikaci. Dravec musí krevetě sdělit, že chce ošetřit. Ona mu zase dává zprávu o tom, že není kořistí, ale služebníkem. Trochu to však připomíná příslovečné setkání třetího druhu. Společnou řeč totiž musejí najít zcela odlišné organismy s rozdílným životním stylem i smyslovou výbavou.
„Při tréninku zvířat je to úplně stejné. Musím najít správný komunikační kanál, kterému budeme oba rozumět. Nemá třeba smysl pískat na ledního medvěda, který je za sklem a navíc ponořený pod hladinou. Neuslyšel by mě. Mnozí tvorové navíc svět kolem sebe vnímají zcela jinak než my lidé. Někteří ptáci vidí ultrafialové světlo, netopýři vnímají pro nás neslyšitelné zvuky a hadi někdy sledují teplo vydávané kořistí. S tím vším je třeba při vzájemném dialogu počítat.“ Trenér si přitom může vybrat z široké škály signálů, ze kterých společný jazyk postaví. Na některé tvory zabírají gesta a postoje těla, na jiné zvuky a na další třeba světlo baterky nebo podrbání za uchem.
Cukr je lepší než bič
„Moji svěřenci vykonávají veškeré činnosti dobrovolně. K ničemu je nenutím. Mám pro ně však jednu základní volbu. Mohou se rozhodnout, jestli chtějí spolupracovat a získat tím odměnu nebo ne,“ zdůrazňuje trenér. „Je to jako rozdíl mezi sportovcem a vojákem při vynuceném drilu na cvičáku. Ten první nastoupí do tělocvičny, i když jeho trenér onemocní. Chce se totiž sám zlepšovat. Voják se však bude snažit jenom do té doby, dokud mu bude hrozit trest.“
Ačkoli se to na první pohled nezdá, vede cesta pozitivního posilování, kterou doktor Šusta používá, k cíli mnohem rychleji než donucovací prostředky. „Živočich vkládá do učení stoprocentní snahu, je to přece v jeho zájmu. Chce si zasloužit to, po čem touží. Pokusy navíc dokázaly, že se zvířatům učení líbí a při dosažení úspěchu prožívají pocity uspokojení.“
Cviky, které vycházejí z přirozených dovedností živočichů v přírodě, jsou navíc účinným lékem proti nudě. „Každý živočich se snaží šetřit energií a hledá co nejúspornější cestu k cíli. V zoo většinou rychle přijde na to, že stačí pohodlně ležet a čekat, až mu chovatel krmení donese. Což samozřejmě není dobré pro jeho kondici. Takže se zvířata ve výbězích snažím trochu rozhýbat. Odborně se tomu říká obohacování prostředí neboli enrichment.“
Učiněnou alchymií je i samotné odměňování. Snad nejobvyklejší z odměn je menší pamlsek, zvířata však občas touží po mnohem překvapivějších věcech. „Pro některé tvory je odměnou už samotná hra nebo proces tréninku, pro jiné třeba podrbání. Najdou se i takoví, kteří se v blízkosti lidí necítí zrovna uvolněně. Ty můžu dokonce odměnit i tím, že se od nich vzdálím,“ prozrazuje doktor Šusta. „Odměna nesmí být moc velká, aby zvířeti vydrželo soustředění a zájem, a taky nemusí přijít vždy. Je ho třeba udržovat pořád v očekávání.“
Návod na to, jak zacházet s odměňováním, nám před padesáti lety poskytli při pokusech potkani. Pracovali přitom pro překvapivé zákazníky – majitele kasin a hracích automatů. Stejně snadno jako medvědy či opice lze totiž motivovat i lidi. Každý, kdo se někdy doslova třásl na minci „vyplivnutou“ z automatu po správném stisku herního tlačítka, určitě moc dobře ví, o čem je řeč.
S žabkou na koně a s lemurem do bedny
Asi každý z nás měl někdy v dětství jednoduchou hračku, které se přezdívá „žabka“. Myslím tím kovovou mističku s plíškem, který při stlačení vydává klapavý zvuk. V rukou trenéra zvířat se dětská kratochvíle mění v důležitý nástroj. Říká se mu „kliker“ a právě jeho zvuk bývá tím kouzelným slůvkem, které živočichovi sděluje, že provedl úkol dobře. „Samozřejmě můžu použít i jiný signál. V žargonu trenérů ho nazýváme „bridge“ neboli přechod a je to jakýsi šek na odměnu, která následuje vzápětí. Sděluje živočichovi, které chování je žádoucí. Třeba nosálové jsou tak rychlí, že mám na signál bridge asi tak sekundu. Pak už dělají něco jiného a vlastně by ani nevěděli, čím si pamlsek zasloužili.“
Metoda klikerového tréninku zabírá na mnoho živočichů od primátů po kopytníky. Obzvláště u těch větších slouží k tomu, aby s nimi chovatelé dokázali zacházet bez zbytečného stresu a ohrožení na obou stranách. „Plachého hřebce koně Převalského jménem Len jsme takhle naučili v klidu procházet úzkou chodbou do odstavného výběhu. Bez zahánění do kouta a jiných násilných metod,“ dává příklad František Šusta. Pražští odborníci úspěšně skombinovali klikerový trénink s uměním, kterému se někdy přezdívá zaříkávání koní. Je založené na principu „dělejte koniny a kůň vám porozumí“. Trenér při něm používá podobná gesta a pohyby jako kopytník, aby mu sdělil své úmysly.
„Nejsložitější je nácvik se skupinou živočichů. Tam totiž musíte respektovat hierarchii a vzájemné vztahy jejích členů. Například u lemurů dokážou být velmi složité a navíc se můžou s časem měnit. Když cvičíte s podřízeným lemurem, musíte dát provizi i vůdci tlupy za to, že mu vůbec dovolil cvik provést. Jinak je na obzoru vášnivý konflikt. Je to jako u lidí,“ usmívá se Šusta.
Jedním z jeho největších trenérských úspěchů je lemur Ovistiti, který se dokáže sám zavřít v transportní přepravce. Nejen pro pobavení návštěvníků, ale i v případě, kdyby ho skutečně bylo potřeba někam přemístit. „Nácvik nám trval celý týden a postupovali jsme po jednotlivých krocích. Je to hodně složitý úkol. Jako signál bridge jsem používal slovo „hodný“.“
Ovisititi se musel nejdřív naučit k bedně přijít a vlézt dovnitř. Pak přišlo na řadu chytání provázku a tahání za něj. Nakonec došlo i na skutečné zavírání dvířek taháním za provázek, který k nim trenér přes kladku přivázal. Učenlivý lemur se nenudí dokonce ani v zimě. Pomáhá vědcům z Akademie věd při experimentu tím, že převádí obrazové signály z monitoru počítače na desku před sebou. Vlastně tak čte hodně zjednodušenou mapu skutečnosti.
Mohlo by se zdát, že výsledkem všeho toho úsilí je stokrát „hodný“ a jeden lemur v bedně nebo u počítače. Během tréninku se však zrodilo něco mnohem hlubšího – vzájemný vztah dvou živočišných druhů, jejichž zástupci spolu dobrovolně plní komplikované úkoly.
Co je co
- Pozitivní posilování – proces, kdy opakování správného chování podporujeme něčím, o co živočich stojí – například potravou nebo hračkou. Metodika se vyhýbá trestu jako učebnímu nástroji.
- Klikerový trénink – učení, při kterém trenér používá signál informující živočicha o správně provedeném úkolu a nadcházející odměně.
- Bridge (přechod) – signál, kterým trenér označí zvířeti okamžik správného chování. Může to být zvuk klikeru, píšťalky, světlo baterky, slovo, pohyb, dotyk či jiný signál, který živočich dokáže zaznamenat.
- Horsemanship – komunikace mezi člověkem a koněm na základě chování, které je koním vlastní, někdy se mu také říká „zaříkávání koní“.
- Target – předmět (často barevná kulička na tyči), který živočich naučeně následuje a dotýká se ho určitou částí těla. Umožňuje například navést zvíře na konkrétní místo.
- Více o tom, jak chovatelé Zoo Praha učí své svěřence, najdete na: http://www.zoopraha.cz/cs/o-zviratech/zvirata-se-uci
Neuvěřitelné kousky zvířat
- Africký slon Petr z pražské zoo řešil matematické úlohy diváků z publika a výsledek oznamoval údery o hrazení. Jeho genialita měla jednoduché vysvětlení: příklad počítal ošetřovatel a pomocí nacvičeného signálu dával slonovi znamení, kolikrát má do hrazení uhodit.
- Šimpanzi jsou našimi nejbližšími příbuznými. Dokonce i ve volné přírodě používají celou řadu nástrojů – kameny k rozbíjení ořechů, větvičky k lovu termitů nebo klacky ke shazování plodů z větví.
- Ochota živočichů k učení nemusí být pro člověka vždy příjemná. V keňské rezervaci Ol Pejeta žije šimpanzice Alley, která postupně pronikla do tajů zámků, klíčů, elektrických ohradníků i zkratování elektrických obvodů. Díky tomu úspěšně unikala ze své ubikace ven. Výsledkem letitého inteligenčního klání mezi Alley a ošetřovateli je snad nejdokonalejší plot na světě, jaký ohrazuje výběh lidoopů.
