Jak zachránit popsané tisíciletí
V Praze existuje místo, kde se potkávají tisíc let staré záznamy s nejmodernější technologií. Majestátní soubor budov, který byl střediskem vědění už v dobách průlomových objevů na počátku novověku. Bývalá jezuitská kolej, dnes Národní knihovna v Klementinu. Knihy psané na pergamenu z dob korunovace prvních českých králů či některé z nejstarších svazků tištěných v Českých zemích budou naše děti moci obdivovat díky umění odborníků, kteří pracují mezi zdejšími zdmi.
Staré jako nové?
Když jsme vstupovali do místnosti restaurátorského pracoviště v Klementinu, měli jsme o snahách zdejších expertů podobné představy jako většina ostatních lidí. Mysleli jsme si, že se snaží, aby po jejich zásahu staleté knihy vypadaly opět tak, jako by právě vyšly z klášterního skriptoria nebo tiskařského lisu. „To je obrovský omyl,“ uvádí vše na pravou míru ředitelka odboru historických a hudebních fondů Miroslava Hejnová. „Každá kniha má svůj vlastní příběh, podobně jako my lidé. Samotný její stav je tedy informací o tom, čím v minulosti prošla.“
Snahou restaurátorů je proto pokud možno zachovat každý z tisků či rukopisů v takovém stavu, v jakém je, a zastavit pouze jeho další poškozování. „Zásadně do knih nedopisujeme chybějící text a nedoplňujeme ozdobné iniciály či iluminace. Neděláme to ani v případě, že bychom dané motivy teoreticky dokázali domalovat. Zodpovědný restaurátor může dokonce odmítnout úkol, ve kterém od něj zadavatel něco takového požaduje,“ navazuje vedoucí odboru ochrany knihovních fondů Petra Vávrová. Někdy odborníci záměrně ponechávají ve svazcích i některá poškození, jako jsou otvory v pergamenech nebo barevné skvrny či poškození od hmyzu na stránkách knih. Unikát je zkrátka unikát.
Neznamená to však, že se cenné svazky konzervovat vůbec nesmějí. Když je to nutné, mohou restaurátoři doplnit zničený papír speciálně namíchanou papírovinovou směsí nebo zarovnat poškozené rohy listů jemným japonským papírem. Někdy také spravují odřené a zlámané vazby knih dřevem, pergamenem, usní a speciálními lepidly. Je tedy jasné, že kromě odbornosti musejí mít i šikovné ruce. „Vždy však platí zlaté heslo – pokud možno zasahovat co nejméně. Restaurování knih a přístup k němu se vyvíjí stejně jako jiné vědní obory a je téměř jisté, že za pár let bude možné uchovávat vzácné publikace ještě šetrnějšími postupy než dnes,“ pokračuje Petra Vávrová.
Zoo mezi stránkami
Když dojde na opravu skutečně vzácných knih, rozhoduje o způsobu provedení komise odborníků z různých oblastí knižní kultury. A nemusí se jednat jen o restaurátorské zásahy. Stačí „pouhé“ odebrání mikrobiologických vzorků z jejich stránek. I při tom totiž musejí svazky opustit speciální klimatizované a zatemněné trezory, ve kterých odpočívají. Podobný výlet na světlo absolvovala před několika týdny také nejcennější kniha v České republice. Bohatě ilustrovaná miliarda korun v knižní vazbě, jejíž vznosné jméno zní Kodex vyšehradský.
Nádherný rukopis byl podle některých pramenů pořízený u příležitosti korunovace knížete Vratislava II. českým králem a u stejné příležitosti možná i předaný. Někteří odborníci ho proto považují dokonce za součást českých korunovačních klenotů. Za přísných podmínek odebrali specialisté stěry pro studium mikrobiologické aktivity ze stejných míst, která podrobili zkoumání už před dvaceti lety. Výsledky analýz ve speciální laboratoři proto s maximální přesností odhalí, jak se stav drahocenné knihy vyvíjí.
Spolu s Kodexem se stejné pozornosti dostalo i dalšímu významnému rukopisu – Pasionálu abatyše Kunhuty ze čtrnáctého století. To, že byl svazek dokončený až v době Kunhutiny smrti, ukazuje, jak bylo ve středověku pracné knihu zhotovit. Hned na první straně je dokonce vyobrazená abatyše a česká princezna Kunhuta osobně. Její tvář je však značně setřená. „Vypráví se, že patrně ji slíbali věřící při vzdávání holdu světici,“ dává k lepšímu Petra Vávrová.
Zdali je tato legenda pravdivá, se dodnes přesně neví. Potvrdit nebo vyvrátit by ji možná mohla analýza stránky na přítomnost slin. „Sami bychom byli velmi zvědaví na výsledek, ale na takovéto činnosti nám bohužel nezbývá čas. Musíme se především starat o to, abychom zdejší statisíce historických svazků zachovali v co nejlepším stavu“.
Mezi stránkami knih se často skrývá mnohem více informací, než kolik jich tvůrci vepsali do textu a ilustrací. Podle vzorků pylu či hmyzu náhodně uvízlého v knize se dá odvodit, kde se svazek v minulosti nacházel. „Při restaurování jedné židovské knihy jsem uvnitř nalezla tolik lidských vlasů, že mi skoro přišlo, jakoby ji původní majitel četl u holiče. V jiných knihách zase můžeme objevit drobty, které nám prozradí, co lidé při čtení jedli. Podle rozborů podobných pozůstatků bychom se skutečně mohli dozvědět mnohem víc o dávných čtenářích nebo dokonce knihařích, kteří svazek vyráběli.“
Doslova detektivní prací je i zjišťování povahy svazku samotného. „Barviva použitá k psaní a iluminování mohou pocházet z rostlin, nerostných surovin nebo dokonce z těl živočichů, například sépií či mořských plžů. Záleží na době a místě vzniku knihy,“ vysvětluje Petra Vávrová. „Podle toho také rozlišujeme, jaké restaurátorské metody je možné použít.“ Na stránkách některých knih je navíc možné objevit stopy dřívějších, později odstraněných textů nebo záznamů psaných neviditelnými inkousty či barvivy, která časem vybledla. V dnešní době se k jejich hledání čím dál častěji používají bezdotykové analýzy, které knihy nepoškozují, přesto však poskytují podrobné informace o složení materiálů. Patří mezi ně zkoumání pod ultrafialovým či infračerveným světlem nebo třeba některé formy spektroskopie.
S kůží na trh
V dávných dobách se na vzniku unikátních rukopisů podílely krávy, kozy a prasata, ale i divocí tvorové jako jsou daňkové či králíci. Jak? Jednoduše – poskytli na jejich zrod to nejcennější, co měli. Svou vlastní kůži. Na vznik jediné pergamenové knihy bylo leckdy zapotřebí celé stádo dobytka. Není se tedy co divit, že středověké publikace patřily k tomu nejcennějšímu bohatství, jakým se chlubila šlechta a církevní hodnostáři.
Po práci řezníků přišlo na řadu umění starých mistrů. Připravit pergamen k psaní a malování nádherných, často zlacených iluminací nebylo nic jednoduchého. Staženou kůži museli namočit do vápenného mléka, sedřít z ní chlupy, vypnout na rám a obrousit. Pak teprve následovaly další povrchové úpravy, aby se na ni dalo psát. Dávné postupy však žijí dál. Novodobí knihaři vyrábějí pergamenové listy i dnes. Podobně jako středověcí literáti na ně inkousty připravenými podle historických receptur píší i malují. A nejen to. Dokážou dokonce zrychlit čas, aby zjistili, co by s jejich výtvory udělala následující staletí. Napodobují při tom drsné podmínky střídání teplot i relativní vlhkosti vzduchu a sledují, jak se vlákna papíru, pergamenu či psací látky chovají. Výsledky jim pomáhají nastavit co nejlepší klimatické podmínky pro dlouhodobé ukládání nenahraditelných památek nebo zvolit nejlepší postupy pro jejich restaurování.
Kouzla s časem i jiné postupy při restaurování vzácných knih však často vyžadují tu nejmodernější technologii. Podmínky, jaké panují v dalekém vesmíru nebo v mořských hlubinách. Vítejte na palubě. Seznamte se s kovovým monstrem, kterému jeho provozovatelé důvěrně přezdívají „Nautilus“. Víceúčelová vakuová komora se skutečně podobá jednomu z batyskafů, jaké prozkoumávají oceánské dno. Na rozdíl od ponorek je však zakotvená v suchu a bezpečí Centrálního depozitáře Národní knihovny v Hostivaři a neslouží k udržení extrémních podmínek vně přístroje, ale uvnitř.
„V našem zařízení dokážeme dezinfikovat nebo vysušit více než dvě stovky knižních svazků v jedné várce“, říká inženýr Jiří Neuvirt, který s komorou pracuje. „Často při tom používáme metodu vakuového sušení na principu lyofilizace. Led ze zmražených knih se ve vakuu rovnou vypaří, aniž by procházel stadiem kapalné vody. Díky tomu se papír během sušení dále nepoškozuje. Vysušit jednu dávku knih upnutou do speciálních topných dlaždic trvá asi tak dva týdny,“ dodává Jiří Neuvirt. Nautilus dokáže bojovat dokonce i s živelními katastrofami. Nebo alespoň s jejich následky. „Například po povodních v roce 2002 se octly v nebezpečí statisíce starých knih a některé z nich jsme zachránili právě tady u nás.“
Klementinské rekordy
- Nejstaršími zdejšími dokumenty jsou řecké papyry z prvního století našeho letopočtu.
- Nejdelším dokumentem je rotulus (svitek) ze 14. století dlouhý více než deset metrů.
- Nejtěžší knihou je Lobkovický graduál. Váží více než 70 kilogramů.
- Nejstarším tiskem je zlomek Gutenbergovy bible z roku 1454. Gutenberg je považovaný za vynálezce knihtisku.
- Tištěné památky z nejvzdálenější oblasti pocházejí z jezuitské misie na Filipínách.
Gigantická miniatura
- Praha se může pochlubit světovým unikátem – miniaturním papírovým modelem starého města o rozloze dvaceti čtverečních metrů. Jeho tvůrce Antonín Langweil na něm pracoval téměř třicet let svého života a stvořil přitom 2 500 domů o průměrné velikosti kolem šesti centimetrů s více než 9 000 komíny v přesném měřítku. Protože byl sluhou klementinské knihovny, používal k výrobě místní odpadní papír. Na některých dílech modelu proto můžeme dodnes rozeznat zbytky textů zdejších listin.
