Někteří Korsičané vyjadřují svou touhu po nezávislosti pálením po dopravních značkách, jiní vyvěšováním vlajky s černou hlavou maura do oken. Většina z nich však přijala na milost nejen současné uspořádání Evropy, ale i císaře, kterého tu pokládali za zrádce a jehož jméno láká na ostrov turisty.
Nepřátelské značky
„To si jen kluci hrají s tátovou puškou. Nic víc v tom není. A je to dobré na pohlednice,“ odpovídá nonšalantně Alex. Veskrze sympatickému pětačtyřicátníkovi, který poznal kus světa a skoro deset let prožil na karibském Guadeloupu, se však při těch slovech zablýsklo v očích nad rozesmátými ústy způsobem, který si pamatuji dodnes. Způsobem, který mě stále nechává na pochybách, jestli by před nějakým čtvrtstoletím s velkou chutí nestiskl tu spoušť sám.
S Alexem jsme se setkali na samém jihu Korsiky v malebném městě Bonifaciu, během uvolněné konverzace na palubě lodi jsme se ho však ptali na spíše severní fenomén. Snahy o silný mocenský vliv z pevninské Francie v poslední době citelně polevují, takže má dnes Korsika svůj vlastní parlament i oblastního prezidenta. A také dvojjazyčné jmenovky na začátku i konci každé vesnice či města.
Provokativně výše umístěný francouzský název je však i zde na jihu ostrova často rezolutně přestříkaný černým sprejem, takže je čitelné jen jméno obce v korsičtině. Směrem na sever, kde k Francii jako vztyčený ukazovák v němé výhrůžce trčí do vod Středozemního moře mys Cap Corse, se klima přiostřuje. Místo infantilních čar sprejerů v cedulích a rozcestnících zejí skutečné a syrově prázdné díry po kulkách či brocích.
Proniknout Korsičanům pod kůži je těžké – pokud je to vůbec možné. Během naší cesty jsme se několikrát setkali s více než výmluvným – i když vlastně němým – symbolem korsické omerty. Tři hlavy s očima, ušima a ústy zavázanými šátkem více než výmluvně hlásají: „Nic jsem neviděl, neslyšel ani nepovím.“ Nelze se však divit. Je to odpověď houževnatého národa žijícího v drsném ostrovním prostředí, který musel s výjimkou krátkého trvání Korsické republiky a dnešních demokratických časů po celé věky bojovat o svou svébytnost proti vládcům zvenčí.
Obchodní značka Napoleon
Setkáte se s ním vlastně ještě dříve, než dorazíte do samotného hlavního města Korsiky Ajaccia. Jméno slavného francouzského císaře a zároveň bezkonkurenčně nejznámějšího rodáka z Korsiky Napoleona Bonaparta nese kromě jiného i letiště kus za městem, kde přistává většina letů mířících na ostrov. V Ajacciu mají Napoleonovu třídu, Napoleonův rodný dům s Napoleonovým muzeem a celou skvadru Napoleonových soch na různých náměstích včetně Place d´Austerlitz. Zdejší imperátorovo zpodobnění v typickém třírohém klobouku na vrcholu kamenné pyramidy připomíná bitvu u Slavkova, která se odehrála v dnešní České republice a kde Napoleon drtivě porazil rakouské a ruské vojsko.
Můžete poobědvat v restauraci U Napoleona a v krámku za rohem si koupit celou horu suvenýrů s napoleonskou tematikou. V Ajacciu je zkrátka snadné podlehnout dojmu, že je Napoleon korsickým hrdinou číslo jedna. To by však byl zásah vedle jako u Waterloo. Probudit v Korsičanech náklonnost, nebo alespoň shovívavost k panovníkovi, který v jejich očích zradil rodný ostrov a přidal se k Francouzům, stálo hodně přesvědčování. Symbolicky u toho stál Napoleonův vzdálený příbuzný a dnešní francouzský politik Charles Napoléon, který rozpoznal užitečnost císařova jména, jež doširoka otevírá peněženky turistů. Vlastenecké cítění Korsičanů však vyzdvihuje jiného muže, který má v Ajacciu nenápadnou bystu před místní citadelou z šestnáctého století. Všude jinde po ostrově se však jméno zakladatele Korsické republiky Pascala Paoliho skloňuje v těch nejvřelejších superlativech.
Syrová bašta vzdoru
„Webové stránky? Non, non, je n‘ai pas – nemám,“ kroutí hlavou výrazná dáma s rukama od hrnčířské hlíny a přitom se nenápadně snaží zastrčit za hromádku nevypálených misek popelník přetékající vypálenými cigaretami. Jeho obsah prozrazuje, že ve svém keramickém ateliéru strávila celý den plný umělecké práce. „Ale když budete chtít něco vědět, můžete mi zavolat. Jmenuji se Nicole Leonelli,“ nabízí ochotně a ukazuje rukou na telefonní přístroj.
Při tom pohledu jsem se rázem octnul v dobách pevných linek a telefonních budek, kdy jsem z domu své babičky volával spolužačkám. Sluchátko, které je k té starožitnosti připojené klasickou kroucenou šňůrou, je však opatlané od hlíny stejně jako všechny ostatní nástroje kolem. Ono se to opravdu používá! Tak tohle se vám může stát snad jenom v Corte, větrem ošlehané baště starobylých korsických tradic.
Když k vnitrozemskému městečku schoulenému pod horami přijíždíte od moře, dýchne na vás zvláštní druh syrové zatvrzelosti. Právě tady si své sídlo – a také první korsickou univerzitu – v polovině osmnáctého století založil skutečný bojovník za nezávislost ostrova, Pascal Paoli. Univerzita tu po dvousetleté nucené pauze funguje dodnes a dokonce se na ní opět oficiálně vyučuje korsičtina, za jejíž používání před dvěma staletími Napoleon ordinoval rovnou trest smrti. Dnes můžete zase klidně říct náhodnému známému „Bonghjornu, cumu site?“ (Dobrý den, jak se máte) beze strachu z oprátky. Je to dobře, vždyť právě tady vznikla první demokratická ústava v novověké Evropě, kterou sepsal Paoli a trochu tím předznamenal změny ke svobodě na celém kontinentu.
Dnešní Corte je malebně oprýskané a omšelé, jak se na centrum odporu sluší a patří. Ze zdejších zdí je cítit, že život na Korsice nebýval snadný. Ve fasádě domu na náměstí Place Gaffory jsou dodnes zasekané kulky po obléhání města Janovany v polovině osmnáctého století. Generál Jean-Pierre Gaffory, který tu bydlel a jehož socha před domem stojí, byl vůdcem korsického hnutí za nezávislost. Právě on město z janovských rukou dobyl. Janovská republika přitom Korsiku okupovala několik staletí a samotná korsičtina je mnohem víc podobná italštině než francouzštině.
Turistický ruch už dorazil i sem do Corte. Za rohem, jen kousek od prostříleného domu, stojí jiný, tentokrát mnohem optimističtější. Je oranžově omítnutý, na jeho fasádě se skví nápis „Alimentation“ a na zelené stahovací střeše se dočtete, že tu dostanete ke koupi „produits corses“. Původně tu však vůbec nestál kvůli turistům. Potraviny se tu prodávají už od roku 1800 a podle jeho majitelů patří k nejstarším stále fungujícím obchůdkům s jídlem v Evropě. Ani v uličkách města, které se svými sotva sedmi tisíci obyvateli připomíná spíš větší vesnici, nepanuje atmosféra hodící se k omšelým zdem. Skoro třetinu zdejších obyvatel tvoří studenti Korsické univerzity a na náladě restauračních zahrádek je to jasně znát. V Corte zkrátka nic není takové, jak to na první pohled vypadá.
Poslední chvilky nezávislosti
- Cestou do Corte vede silnice po novém mostě přes řeku Golo místem Ponte Novu, kde skončily korsické naděje na nezávislost a kde dnes stojí památník krvavé bitvy z roku 1769 mezi Korsičany a Francouzi.
- Za Korsičany bitvu naplánoval sám Pascal Paoli a vedl ji jeho pobočník Carlo Salicetti. Přesto vlastenci podlehli – částečně i vinou najatých pruských žoldnéřů, kteří začali pálit do vlastních řad.
- Zoufalí Korsičané se snažili situaci zachránit ze všech sil. Sám Napoleon později dosvědčil, že vystavěli hradbu ze svých mrtvých a raněných, aby se pokusili o poslední obranu.
- V Paoliho silách působil dokonce i oddíl složený z korsických žen a sloužící pod velitelkou jménem Serpentini.
- Moderní silniční most vede kolem staršího kamenného z období janovské nadvlády. Starý most je pobořený a na pilíři, jenž osamoceně trčí z vod řeky Golo, vlaje korsická vlajka. Most však nebyl zničený během slavné bitvy, ale až za druhé světové války.
Citadela v Corte
Trůní na skalnatém výběžku nad historickým centrem města a hlídá ho už téměř šest století. V minulosti sloužila nejrůznějším účelům, které měly k míru daleko. Dnes se však symbolicky stala baštou kultury.
- Na místě citadely stávala od poloviny patnáctého století strážní věž. Samotná kasárna přibyla až o čtyři století později za vlády Louise Phillipa.
- Do konce sedmdesátých let dvacátého století tu sídlila cizinecká legie, která po sporech s místními přesídlila do Calvi.
- Za druhé světové války nacisté přestavěli citadelu na vězení, kde v malých celách drželi korsické odbojáře.
- dnes v citadele funguje Museu di a Corsica, kde se můžete poučit o minulosti ostrova. Těšit se můžete i na bezkonkurenční výhledy do okolí, díky kterým kdysi obránci včas zahlédli vojska útočníků.
