Já jsem savec, ty jsi savec – tak což si vzájemně pomáhat? Tropická příroda Thajska je plná rozmanitých tvorů a někteří z nich nacházejí zajímavé či netradiční cesty, jak spojit život s námi lidmi.
Otroci s chobotem
Pět tun masa a kostí, výška jako městský autobus a kůže silná jako pancéřový plát – zdá se, že slona indického jen tak něco nerozhází. Dokonce i druhý největší tvor, který chodí po naší planetě, však má svá slabá místa. Konkrétně krční páteř, která bez újmy na zdraví unese jen asi sto padesát kilogramů zátěže, a to ještě pouze po dobu čtyř hodin denně. Jen samotné kovové sedlo, ve kterém se na slonech vozí turisti, však váží několik desítek kilo, a když se k tomu připočítá hmotnost dvou Evropanů řádně vykrmených hamburgery a řízky, vyjde číslo daleko převyšující únosné zatížení sloního hřbetu.
„Každý z našich slonů denně spořádá skoro dva metráky ovoce, zeleného krmiva a vitamínů,“ vypočítává jeden z mahutů, tedy sloních trenérů v rezervaci Seaside Retreat nedaleko národního parku Khao Sok v thajské části Malajského poloostrova. Všude kolem sice bují tropická vegetace, ani tady však nejsou banány zadarmo. „Krmení pro jednoho slona nás stojí tisíc bahtů denně, a to je opravdu hodně,“ krčí rameny mahut. Částka, která v přepočtu činí kolem třiceti eur, je pro mnoho majitelů slonů přímo závratná, a proto musejí jejich chobotnatí „parťáci“ vozit turisty od rána do večera, aby si vydělali na večeři.
Není také nic výjimečného, že mahuti na noc „zaparkují“ slona tak, že ho prostě přivážou řetězem ke stromu nebo ke kůlu. Pro nadané chobotnatce to však zdaleka není intelektuálně naplňující trávení volného času. Mozek slonů však váží pět kilogramů, obsahuje třikrát víc neuronů než ten náš a jeho mozková kůra jich má stejné množství jako lidská. Sloni dokážou používat nástroje, malovat chobotem abstraktní obrazy, které se někdy prodávají i za tisíce dolarů, a při pohledu do zrcadla si uvědomují, že vidí sami sebe.
Často pomáhají v nesnázích nejen členům své rodiny, ale dokonce i jiným druhům živočichů včetně člověka. Jsou jedinými tvory kromě lidí, kteří provozují rituály smrti a pohřbívají své mrtvé tak, že na ně házejí hlínu a větve stromů. Při pokusu, kdy výzkumníci házeli do dvou kbelíků jablka a sloni si pak měli vybrat ten, ve kterém je ovoce víc, dokonce dosahovali větší početní úspěšnosti než lidé.
Geniálně jednoduché
Stojím po kolena v teplé vodě tropické řeky a vedle mě se blaženě rozvaluje slonice, jejíž nasládlý pach plní celé okolí. Užívá si své každodenní koupele a já prožívám s rýžovým kartáčem v ruce zážitek, na který nezapomenu do konce života. Komu se jen tak poštěstí nakrmit si „svého“ slona, strávit s ním půl dne času a dokonce ho vlastnoručně vydrhnout v říčním proudu? Když svůj mozek při společném soužití se slony zapojí do akce pro změnu lidé, má to někdy skvělé výsledky. Rezervace Seaside Retreat se totiž zařadila do čím dál početnější skupiny sloních útulků, které namísto vyjížděk na slonech nabízejí „zážitky se slony“.
Pro slony to znamená jediné – žádní turisti za krkem, žádná práce od rána do večera a žádné řetězy na noc. To, co funguje tady, je plnohodnotnou symbiózou obou živočišných druhů. Protože se slon může dožít věku kolem sedmdesáti let, tedy podobného jako jeho mahut, může díky tomu mezi oběma vzniknout celoživotní harmonické pouto. Sloni tu navíc žijí v podmínkách, které se co nejvíce podobají životu v přírodě, a když některý z nich nemá náladu setkat se s návštěvníky rezervace, dá si prostě den volna.
„Až budete slona krmit, podávejte mu banány rovnou do chobotu a nedělejte s tím žádné drahoty. Když budete ucukávat, jenom ho tím podráždíte,“ instruuje nás mahut a podává každému pořádný košík ovoce. Za chvilku už je mi jasné, proč stojí sloní menu tolik peněz. Žluté půlměsíce mizejí závratnou rychlostí a i když podávám banány obouruč, věčně natažený chobot je připravený vždycky o chvilku dřív než já. V Thajsku dnes žije zhruba tři a půl tisíce domestikovaných slonů, takže je rozmach rezervací s ohleduplným přístupem skvělou zprávou pro všechny.
Opičí ráj
Pod téměř kolmým a džunglí porostlým srázem hory v národním parku Khao Sok se tulí několik chrámových budov, mezi kterými občas přejde mnich v typicky oranžové buddhistické říze. Celý areál chrámu Wat Tham Phanthurat však ve skutečnosti patří jinému druhu primátů, než jsou lidé. Jeho budovy začaly vznikat teprve před sedmi lety a předtím tu byla pouze jeskynní svatyně s několika Buddhovými sochami.
Jakmile se tu začalo objevovat více lidí, vycítilo svou příležitost několik tlup makaků jávských, které do té doby žily na svazích hory. Dnes jejich členové sedí jako početný uvítací výbor ve stínu pralesních stromů u vstupu na pozemky chrámu, kterému nikdo neřekne jinak než opičí. Čekají, co dobrého vypadne návštěvníkům z kapes.
Mezi oběma druhy primátů tak vznikl svérázný vztah, ve kterém nejsou makakové odkázaní pouze na milodary. Za těch pár let se naučili lecjaké triky a stali se dokonce odborník na kapesní krádeže a před jejich šikovnými prsty neobstojí ani zipy, přezky a další uzávěry batohů, tašek či fotobrašen.
Co je na té kulaté věci tak úžasného, že ten blonďatý lidoop tolik nadělá s faktem, že o ni přišel? Během pozorování opičího mladíka, který mi navzdory veškeré opatrnosti a s obratností pražského chmatáka vytáhl ze zapnuté brašny krytku na objektiv a pak ji v bezpečí větví stromu zevrubně zkoumal, by se pod celou scénu daly psát titulky jako u cizojazyčného filmu.
Díky bezstarostnému soužití s lidmi však makakové těm trpělivějším z pozorovatelů odkryjí i další složitosti svého chrámového života, a nemusí jít nutně o idylickou podívanou. Samice, které jsou na společenském žebříčku výše, nezřídka kradou mláďata svým podřízenějším kolegyním. Samci zase podle některých studií používají mladé jako živé štíty proti útokům silnějších soků. Když opice dostanou víc jídla, než dokážou sníst, dokážou si ho část uschovat v lícních torbách. Výše postavený jedinec však občas přinutí slabšího, aby mu potravu vydal, nebo mu rovnou otevře pusu a vezme si ji sám. Zlodějské zvyky se tedy v tlupě makaků neomezují zdaleka jenom na majetek neopatrných lidí.
Neobvyklá soužití živočichů s člověkem
- Papír z trusu: Slon indický si rád pochutnává na větvích stromů, které drtí obrovskými stoličkami. Nemá však příliš účinné trávení, takže polovina ze dvou metráků potravy skončí ve formě sloního trusu. Zaměstnanci sloního útulku Pinnawala na Šrí Lance trus sbírají a separují z něj dřevní drť. Z ní pak ručně vyrábějí papír, který mění v upomínkové předměty ze sloního trusu.
- Šupinatí doktoři: Mangrovovou lagunu v ústí šrílanské řeky Madu Ganga zdobí skoro padesátka ostrovů a ostrůvků. U břehů některých z nich plují zvláštní čtverhranné konstrukce. Sedněte si na okraj jedné z nich, ponořte nohy do vody, a pochopíte. Uvnitř žijí ryby tilápie, pro které jsou nečistoty z lidských nohou prostřeným stolem. Dobrou chuť!
- Život je med: Na rozhraní Keni a Etiopie žijí lidé kmene Borana, kteří si libují v medu. Hnízda divokých včel však nemusejí hledat sami. Ke sladké odměně je navádějí ptáci medozvěstky křiklavé. Pak čekají, až lidé seberou med, a samy si pochutnají na včelích larvách z otevřeného úlu. Lovci díky tomu při hledání hnízd ušetří asi dvě třetiny času a mají dokonce speciální píšťalu fuulido, kterou medozvěstky volají.
- Útok na ryby z obou živlů: Rybáři v brazilské oblasti Laguna mají při rybolovu neobvyklé pomocníky. Hejna parmic jim do připravených sítí nahánějí delfíni skákaví. Když jsou ryby na správném místě, delfíni to rybářům oznamují údery ocasu do vody. Když rybáři rozhodí sítě, rozpadne se hejno parmic na menší skupinky a delfíni si můžou snáze vybrat svůj díl.
- Jak najít černé zlato: Na lanýže nedají dopustit gurmáni ani finančníci. Ceny některých druhů této houby se šplhají až přes tisíc eur za kilo a opravdu velké lanýže se dají vydražit i za cenu pohybující se v milionech za kus. Rostou však asi 30 centimetrů pod zemí, takže je člověk nemá šanci sám najít. Hledači lanýžů tedy používají speciálně vycvičené psy nebo prasata s vynikajícím čichem. Čuníkům však musejí na rozdíl od psů zavázat rypák, aby lahůdku na místě nezhltli.
