Proč Porto? Prostě proto! Porto je dost velké na to, aby člověka zahrnulo veškerým městským potěšením, a dost malé, aby nebyl zahrnutý až nad hlavu. V Portu stihnete všechno tempem vycházkové chůze, a pokud si chcete lehnout, čeká na vás oceán s plážemi hned za rohem.
Město mostů
Pokácená Eiffelovka? V Paříži pohroma, v Portu požehnání. Most Ponte de Doma Maria Pia skutečně připomíná „Starou dámu“ v poloze ležícího Buddhy, a to nikoli náhodou. Svůj konstruktérský um si na něm skutečně vybrousil sám Gustave Eiffel těsně před tím, než se vrhl na pařížskou věž. Jeho jediný ocelový oblouk se vypíná do výšky přes šedesát metrů nad hladinu řeky Douro, nad říčním údolím se rozkročil v šíři ještě o sto metrů větší a po vrcholu mostu se směrem na Lisabon plazí přes půl kilometru železničních kolejí.
Vlaky supící po mostě vypadají, jako by se jim do portugalské metropole vůbec nechtělo. Není divu. V celém Portugalsku sotva najdete hezčí nádraží než São Bento v centru Porta. Jeho interiér zdobí ne méně než dvacet tisíc typicky modrobílých portugalských kachlí „azulejos“, jejichž mozaika skládá dohromady významné momenty z historie země. Vymalování a vyskládání celého díla trvalo přes deset let.
Král Ludvík proklatě zaváhal, když se nikdy neprošel po „svém“ dvoupatrovém mostě Ponte de Dom Luís I. Můžete to udělat za něj a určitě neprohloupíte. Ten výhled z výšky pětačtyřiceti metrů je prostě úchvatný. Ocelového mamuta navrhl Eiffelův žák, takže se není co divit, že jsou si s Mariiným mostem podobní jako vejce vejci. Porto je jediným městem v Evropě, které má mostů celkem šest. Město mostů se mu tedy říká spíš díky jejich monumentálnosti než počtu. Fakt, že se v Praze přes Vltavu klene mostů hned devatenáct, si při návštěvě Porta raději nechte pro sebe.
Na sedmý portský most, ze kterého stojí jen zbytky sloupů, se skoro zapomnělo, a o osmém se radši moc nemluví. Pontonový most Ponte das Barcas nevydržel v roce 1809 váhu uprchlíků před napoleonskými vojsky. Při tragédii, kterou připomíná nenápadný památník Alminhas da Ponte, se prý utopily až čtyři tisícovky lidí.
Nomen omen
Kaňon. Strmé skalní stěny a někde dole voda. Všude jinde na světě to bývá místo půvabně pusté, kaňon rozřezávající Porto na dvě poloviny je však půvabně lidnatý. Údolím řeky Douro se jako kaskády valí řady domů a kolem nich i v nich se hemží tisíce lidí. Nikdo si nedělá nic z toho, že při pobíhání strmými uličkami podstoupí pořádnou dávku tělocviku zadarmo. Nesejít až na starobylé nábřeží Ribeira zapsané na seznamu světového dědictví UNECSO by byl učiněný hřích a nedat si sklenku v některém z místních barů rovnou svatokrádež.
Lidské řeky se po Ludvíkově mostě přelévají z Ribeiry do čtvrti Vila Nova de Gaia a zase zpátky jako příliv a odliv v nedalekém Atlantiku. Až se svezete s proudem, můžete si při pohledu na skutečnou řeku pod sebou vzpomenout, že tu kdysi Římané založili přístav Portus Cale a po nich křesťané hrabství Condado de Portucale. Porto zkrátka může za to, že se Portugalsko jmenuje Portugalsko a ne třeba Lisabonsko nebo Setúbalsko.
Až vás proud žíznivců dostrká až do Gaie, která je ve skutečnosti samostatným městem, na vlastní kůži zjistíte, že Porto – alespoň podle jména – může za spoustu dalších příjemných věcí. Rio Douro sice znamená „zlatá řeka“, její tep v přístavištích a na nábřeží ve Vila Nova de Gaia se však točí kolem zcela jiné chemické látky. Takové, která dokáže poblouznit lidskou mysl podobně jako blyštivý cenný kov.
Etanol, líh, alkohol – říkejte si mu, jak chcete. Ve zdejších vinných sklepech má podobu dvakrát destilované vinné pálenky, která číhá v sudech, aby mohla hezky včas zarazit vinné kvašení. Díky tomu zůstane v proslulém portském víně dostatek zbytkového cukru. V sedmnáctém století byli Angličané na kordy s Francouzi, takže moc rádi odebírali víno od Portugalců. Pitný režim se zkrátka musí dodržovat. Aby se jiskrný mok cestou přes moře nekazil, začal se do něj doplňovat alkohol. Povětšinou sladké víno s obsahem alkoholu kolem dvaceti procent a názvem po městě svého původu bylo na světě. Na nábřeží v Gaie kotví řady dřevěných lodí „rabelo“, na kterých se svážejí hrozny z vinic v údolí Doura, a jména vinných domů jako Taylor’s nebo Sandeman dosvědčují těsnou spjatost opojného moku s Anglií. Zastavte se v nich – místní vám toho o portském vínu povědí mnohem víc a navíc vám dají ochutnat.
Kouzla v krámě
Porto je město doslova kouzelné. Navíc je dost možné, že v mysli jedné začínající spisovatelky vykouzlilo obraz malého brýlatého čaroděje. Joanne Rowlingová během svého tříletého pobytu v Portu často chodila do knihkupectví Livraria Lello, aby v prvním patře psala první kapitoly budoucího bestselleru. Tamní rozvlněné schodiště připomínající lyru se sice chaoticky nepřemisťuje, ve všem ostatním je však věrnou kopií – nebo spíš předobrazem – toho v kouzelnické škole v Bradavicích. Rowlingová si nemohla vybrat lépe. Lello patří podle mnohých k nejkrásnějším knihkupectvím Evropy.
Portští patrioti, kteří by sem rádi přenesli rodiště Harryho Pottera, mají v rukávu spoustu dalších argumentů. Ten rukáv je samozřejmě černý a patří k uniformě studentů portské univerzity, která jako by té kouzelnické z oka vypadla a podle které se zdejším studentům přezdívá „netopýři“. Portugalský spisovatel Fernando Pessoa zase nosil brýle po čertech podobné těm Potterovým a okřídlení lvi z fontány Fonte dos Leões na náměstí Praça de Gomes Teixiera prý poskytli inspiraci pro znak koleje Nebelvíru. V Portu dokonce najdete i předobraz obchodu s košťaty. Krámek s výtvarnými potřebami Escovaria de Belmonte nestojí v Příčné ulici, ale ve stejnojmenné Rua de Belmonte. Najdete tu tisíce štětců z koňských žíní a prasečích štětin, létající košťata však v sortimentu chybějí.
Chcete zpátky do kouzelné reality? Pár kroků od knihovny obležené hroznem Harryho fanoušků stojí něco pro milovníky výhledů. Na vrchol věže Torre dos Clérigos se sice musíte vydrápat pěšky po 225 schodech, Porto z ptačí perspektivy a výšky šestasedmdesáti metrů však za tu trochu potu vrchovatě stojí. Katedrála Sé s románskou rozetou a barokním portálem, františkánský klášter s podzemními katakombami nebo kostel Igreja do Carmo vyzdobený kachlemi azulejos – tady nahoře rychle pochopíte, proč experti UNESCO neměli problém zapsat historické centrum Porta na svůj seznam. Ve zdejších budovách jsou zazděné stopy tisíce let vývoje architektury. V tom se mimochodem Porto – na rozdíl od počtu mostů – dost podobá Praze.
Rybí ráj
Tohle že je druhé největší portugalské město? Ani náhodou! Přímořská čtvrť Matoshinos sice leží sotva osm kilometrů od centra a co by kamenem dohodil od portského obchodního přístavu, octnete se tu však někde v minulém století. Na zlatavý písek dlouhé pláže jsou vytažené dřevěné rybářské čluny a v přičáplých pestře natřených domcích se činí jejich majitelé při čištění sítí i čerstvých úlovků.
Bronzové sochy žen rybářů lomí na písku stejné pláže rukama nad strašlivou bouří, během které přišla o některého ze svých členů snad každá zdejší starousedlická rodina. Moře je však pro rybáře po generace hlavně požehnáním. Chcete zjistit, co uvízlo v síti? Nejlepší adresou je tržnice Mercado Municipal de Matosinhos. Pod bílou klenbou budovy z roku 1944 seženete kromě ryb i ovoce, zeleninu, sýry, řemeslné výrobky a dokonce i živé králíky a slepice.
Zajímá vás, jak všechny ty ryby asi vypadaly zaživa? Jen kousek od tržnice šplouchá a bublá mořská voda ve více než třiceti nádržích akvária Sea Life Porto. Mají tu přes sto druhů živočichů včetně několika žraloků, chobotnic nebo mořských koníčků a také průhledný tunel, kterým projdete přímo skrz největší nádrž. Jestli vám vyhládlo, nemůžete být na lepší adrese. Matosinhos je přímo prošpikovaný restauracemi zaměřenými na mořské plody. Langusty, humři a krabi? Žádný problém. Můžete tu dokonce ochutnat i zdejší specialitu – prapodivně vypadající vilejše s kožovitými stopkami, kteří se výtečně hodí třeba k pivu.
Může se hodit:
- Jak se tam dostat: z Prahy létá přímá linka společnosti ČSA, let trvá pouhé tři hodiny. Z letiště jezdí do centra linka metra E. Je třeba koupit v automatu kartu Andante a nabít ji kreditem.
- Jak ušetřit nohy: Z nábřeží ve Vila Nova de Gaia jezdí k hornímu patru mostu Ponte Luís I lanovka. Na opačné straně řeky můžete využít pozemní lanovku Funicular dos Guindais podobnou té na Petříně.
- Co ještě ochutnat: pro velké hladovce je určená portská specialita francesinha. Sendvič se šunkou, masem, klobásou a pokrytý rozteklým sýrem a vajíčkem plave v omáčce z piva a bílého vína. Budete mít problém sníst jeden jediný.
Vyznejte se v portském!
Žhavá léta a chladné zimy v údolí řeky Douro svědčí vinné révě, ze které místní vyrábějí hned několik typů portského vína:
- Tawny: portské z červených hroznů zraje v dřevěných sudech za přístupu kyslíku. Oxidací získává nahnědlou barvu a ořechovou příchuť.
- Ruby: portské zrající v uzavřených nerezových nebo betonových tancích. Uchovává si temně červenou barvu.
- Bílé: portské z bílých hroznů, často používané do koktejlů (například Portonic – bílé portské s tonikem). Může být suché až velmi sladké.
- Růžové: vyrábí se z červených hroznů, které se se slupkami macerují jen několik hodin. Je vhodné do koktejlů, k mořským plodům nebo jako letní osvěžující nápoj.
- Vintage: portské ze sklizně mimořádně dobrého ročníku, které zraje déle než šest let. Takový ročník přichází průměrně třikrát za desetiletí.