Domy v jámě pod zemí, prvotřídní doplňky z palmových listů nebo hotel, který si zahrál v nejznámějším sci-fi filmu všech dob – těm, kdo rádi poznávají, nabízí menší severoafrická země opravdu hodně.
Skvosty v přítmí
Při pohledu ze střechy obchodu s berberskými koberci to celé připomíná pradávné katakomby či hodně sešlý kosmický přístav ze ságy Hvězdné války. Stará čtvrť tuniského hlavního města Medina je Mekkou všech, kdo chtějí poznat cvrkot v kolejích starých tradic. Pod klenutými stropy zdejších průchodů i domů pulzuje překvapivě barvitý život. „Jen pojď a podívej se,“ zve mě do svého malého království muž sedící za otevřeným ohněm miniaturního autogenu.
Přímo před očima návštěvníků zlatnické dílny vytváří složité stříbrné šperky v orientálním stylu z něčeho, co na první pohled vypadá jako hromádka stříbrných pilin na vyhození. Při hodně blízkém zkoumání se promění v zásobu koleček, oválků a dalších tvarů pečlivě stočených ze stříbrných plíšků, které mají v průměru sotva dva či tři milimetry. Postarší zlatník z nich sestavuje a nad ohněm svařuje přívěsky či náušnice s věkem získanou zručností a za pomoci pouhého zraku bez jakékoli lupy.
Do uliček krytých kamennými klenbami proniká světlo pouze malými mezerami u stropu, takže tvoří malebnou hru paprsků jako v nějakém historickém filmu. Staré město pochází z devátého století a už čtyřicet let se vyhřívá na seznamu kulturních památek UNESCO spolu se svými náboženskými školami madrasami, které dnes slouží jako studentské koleje, mešitami včetně té Ez-Zitouna hostící největší islámskou univerzitu a dalšími sedmi stovkami památkových objektů. Mohly by mi muslimsky oděné dívky zapózovat pro snímek, ve kterém vycházejí z potemnělého zákoutí do jednoho z paprsků světla? „Ale jistě,“ překvapuje svou ochotou majitel kavárny, kde náctileté návštěvnice pokuřují šíšu. „Jen rychle, musejí stihnout odpolední vyučování ve škole.“ Tunisko je vzhledem ke své poloze neuvěřitelně liberální zemí.
Zázraky z palmových listů
Pouliční trhy jsou v Tunisku něco jako živoucí krev starých měst, a kdo na nich nesrazí cenu nabízeného zboží alespoň na polovinu, je považovaný přinejmenším za pošetilého. Platí to přitom stejnou měrou pro hlavní město jako pro jižní ostrov Džerba. I tady se však najde čestná výjimka – malý obchůdek v horním patře bíle omítnutého domku v jedné ze stísněných uliček hlavního džerbského města Houmt Souk, jehož majitel si je dobře vědomý kvality svého zboží. Bělovlasý sedmdesátiletý košíkář Am Mohamed sedí na zemi, přidržuje si svazek vláken z palmových listů bosýma nohama a jeho ruce se míhají tempem, které se pouhým okem skoro nedá postřehnout.
Pletené zboží vyrábí už od svých dvanácti let, a než by řekl „souk“ – což je název pro obchodní uličku – má v ruce místo vláken pevný provázek, jímž se chystá úhledně zakončit oválný košík podobný kabelce. „Palmové listy musejí deset dní pomalu schnout ve stínu, než z nich začnu plést. Hotové košíky jsou pak pevné, ale ohebné. Vůbec jim třeba nevadí, když se splácnou v zabaleném kufru. Doma získají zpět svůj tvar. Loni mi jedna paní přišla ukázat košík, který si u mě koupila před deseti lety, a byl pořád dobrý,“ říká o svých výrobcích s pýchou.
Košíkářské umění se naučil od otce a sám je naučil všechny tři své syny – žádný z nich však nechce ve vedení dílničky pokračovat. Mohamed je sice mezi džerbskými řemeslníky pojmem, přesto hledá následovníka jen těžko. Je to stejné jako se spoustou jiných tradičních řemesel po celém světě. Prozatím tedy musí táhnout „káru“ řemesla, bez kterého se v minulosti neobešel nikdo od stavitelů domů a lodí po výrobce nábytku a domácí hospodyně, úplně sám. Alespoň, že s prodejem mu pomáhá dcera Amel. „Když košík nebo kabelku kupuješ, musíš sledovat, jestli je pletení bez kazů, a kupovat jen předměty svázané přírodním palmovým provázkem a ozdobené pravou kůží – žádné nylonové nitě nebo koženka,“ shrnuje mladá žena v kostce pravidla správného nákupu.
Modrá je dobrá
Horký vítr se prohání prázdnými místnostmi, celami pro poutníky i nádvořími, které vroubí arkády, a kolem poklidně poletují menší hejna špačků. Celé místo vyzařuje auru majestátní prázdnoty a je těžké si představit, že se sem každoročně vydávají tisíce vyznavačů Tóry. Porozhlédněte se však v synagoze El Ghirba na tuniském ostrově Džerba trochu víc, a snadno pochopíte, proč. Základy bíle omítnutého areálu sice spočívají v polopouštní půdě, význam židovského svatostánku však sahá mnohem hlouběji.
Říká se, že nejstarší synagogu v celé Africe založili uprchlíci z Jeruzaléma po zkáze velkého Šalamounova chrámu. Toho chrámu, na jehož základech dnes stojí proslulá Zeď nářků, kam dodnes Židé chodí truchlit na zkázou starověké majestátnosti a modlit se za zbudování chrámu nového. Ten exodus do Tuniska se uskutečnil více než půlstoletí před naším letopočtem, což už samo o sobě něco znamená. Podle pověstí je navíc ve zdech stavby ukrytý kámen, nebo dokonce celé dveře z původního Šalamounova chrámu.
Ve svícnech zavěšených od stropu plápolají svíce a jejich mihotavé plameny osvětlují modrobílou nádheru. Při tom pohledu je snadné pochopit, proč právě tahle synagoga tvoří středobod tisícihlavé židovské obce na Džerbě, která sdružuje dvě třetiny všech tuniských Židů. Modrobílé kachle zdobící interiér byly všechny ručně malované a v architektonických zvláštnostech lze vystopovat další zobrazení legend.
Třetí sloup na východní straně chybí, což prý má dokumentovat zkázu Šalamounova chrámu nebo myšlenku, že nic kromě boha není dokonalé. Výklenek pod svatým obloukem zase označuje místo, kde prý našli tělo mrtvé dívky. Ta tu podle jiné legendy kdysi žila, protože ji ostatní nepřijali do svého středu, a po její smrti tu lidé zbudovali svatyni. Ghirba znamená v arabštině „osamělá“, takže dívka možná proůjčila jméno celému místu. Bůh suď, jak to vlastně bylo – modrobílá majestátnost, která mnohonásobně převyšuje krásu cibulákového porcelánu, však i po staletích pohltí každého návštěvníka.
Jak se bydlí v jámě
„Líbí se ti berberský dům? Tak si vyber. Kolem jich je spousta a některé z nich jsou dávno opuštěné,“ žertuje Tunisan žijící v Česku Oussama Ben Yedder. Na první pohled to však vůbec není vidět. Vyprahlé pahorky v jižní části Tuniska kolem městečka Matmata připomínají měsíční krajinu posetou zvláštními krátery, z níž tu a tam vykukují jako obří oprašovátka rozcuchané palmy. Právě o ty krátery tu však jde. Zdejší Berbeři se kdysi stáhli z pobřeží před silnějšími Římany či egyptskými kmeny a zakopali se tu tak dokonale, že na ně okolní svět na stovky let zapomněl.
Když v polovině šedesátých let minulého století po deštích trvajících tři týdny dorazila do správního střediska Gabès delegace se žádostí o pomoc při rekonstrukci zaplavených příbytků, byli z toho vedle i kovaní znalci okolí. Skoro nikdo neměl ani tušení, že v horách nastálo vůbec nějací lidé žijí. Neuplynulo však ani deset let a prapodivná zemní obydlí zvaná „troglodyte“ poznal díky filmovému plátnu celý svět. Tvůrci filmu Hvězdné války je však z Tuniska přesadili do daleké, předaleké galaxie, kde na pouštní planetě Tatooine posloužila za domov Luku Skywalkerovi a jeho strýci s tetou. Dnes stejné místo rovněž poskytuje nocleh cizincům zdaleka, protože funguje jako hotel Sidi Driss.
„Bydlím tu sama a musím tedy zvládnout všechno, co je k životu v poušti zapotřebí. Tady si třeba melu mouku na chleba,“ ukazuje postarší žena v šátku, která se nám představila prostě jako Fátima, kamennou zrnotěrku, která jako by vypadla odněkud z doby kamenné. Fátima patří k více než dvoutisícové komunitě Berberů, kteří stále žijí v podzemních domech. Samotná návštěva berberského obydlí je přitom jako návrat do časů lovců mamutů.
Středobodem každého domu je obrovská, asi deset metrů hluboká jáma s plochým dnem vyhrabaná v zemi a přetvořená do podoby otevřeného nádvoří. Z jejích svislých stěn se otevírají půlkulaté vchody do místností připomínajících jeskyně. Každá má svůj účel – Fátima má pod zemí ložnici, kuchyň, skladiště, obývák i samostatný malý výklenek na mletí mouky. „Je to dobré bydlení – v létě je tu chládek a v zimě teplo,“ pochvaluje si. „Proto se tolik lidí odmítlo přestěhovat do nové nadzemní vesnice Matmata, kterou vláda vystavěla po povodních.“
Modré město
- Menší městečko Sidi Bou Said s asi 6000 obyvateli je známé svými modrobílými domky, které získaly své atraktivní zbarvení ve dvacátých letech minulého století.
- Domy jsou vystavěné v osmanském a andaluském stylu, protože sem v šestnáctém století prchali španělští muslimové.
- Místo ležící 20 km od hlavního města Tunisu získalo důležitost ve 13. století, kdy tu významný duchovní Abu Said al-Baji vystavěl svatyni.
- Dnes se Sidi Bou Said chlubí tím, že tu žije mnoho umělců. V jeho uličkách díky tomu fungují keramické, malířské a jiné ateliéry, jejichž produkci je možné na místě koupit.
- Narodil se zde i tuniský prezident Beji Caid Essebsi, který zemřel letos v 25. července ve věku 92 let. Natáčel se tu rovněž film Angelika a sultán.
- Do města není těžké dostat se na vlastní pěst, vlakem TGM to z hlavního města trvá asi půl hodiny. Kdo si chce užít pohodlí, může výlet podniknout v rámci zájezdu s CK FIRO-tour, případně Fischer, Eximtours a dalšími.
