Jediný chorvatský ostrov, kde se v zimě lyžuje, pyramida jako v Egyptě, trus pro štěstí a k tomu ještě pohoda bez aut. Ostrovy roztroušené kolem Zadaru nejenže patří k těm méně známým, ale navíc nabízejí hodně svérázné věci.
Lyžařský šprým a poslední hrnce
Podle vyprávění ižského starosty Siniši Kulišiće se zdá, že tady na Iži mají Apríla koncem prosince. Jak jinak si má člověk vyložit zprávy o tom, že na jadranském ostrově, kde nemá nejvyšší kopec ani dvě stě metrů a kde teplota koncem roku ani vzdáleně neklesá pod nulu, pořádají mezinárodní závody ve sjezdovém lyžování?
Přesto je to svatá pravda a stačí k tomu překvapivě málo – asi šedesát tun sněhu z pohoří Velebit na chorvatské pevnině nedaleko Zadaru, který na ostrov převezou náklaďáky, jedna aspoň trochu svažitá ulička v osadě Iž Veli vedoucí kolem pekárny k moři a obdivuhodné nadšení místních. Pravda, závod s názvem Cena ižské královny (Iška kraljica) nepatří mezi ty velké svou délkou ani náročností, protože pořadatelé rozhrnují sníh asi na sedmdesáti metrech ulice mezi domy. Neotřelým nápadem však vyčnívá nad všechny podniky světového poháru, co se ve světě konají, a sjíždějí se sem lyžaři z několika zemí včetně Rakouska a Švédska.
Místní starosta na celou věc přišel přesně v duchu ostrovního života, když si dopřával večeři a víno s přáteli. Přemýšlel nad tím, jak oživit ostrov v zimě, kdy tu tak trochu chcípl pes. Svůj na první pohled bláznivý nápad nakonec dotáhl do naprosté dokonalosti. Aby byla zimní nálada, jak má být, nechal dokonce postříkat okolní stromy bílou pěnou. Při takové události, která nemá široko daleko obdoby, samozřejmě teklo víno proudem, voněly místní speciality a místní kapely dělaly, co mohly, aby přehlušily povzbuzování fanoušků. Tuhle podívanou si nenechá každoročně před vánoci ujít na patnáct set návštěvníků, a kdo by si chtěl u moře zafandit letos, měl by plánovat dost dopředu. Míst k ubytování není na ostrově zrovna záplava a v době konání závodu se rychle plní.
Sedíme s ním u stejného stolu uprostřed června, vzduch se tetelí nad rozpálenou dlažbou a rezonuje vábivým voláním cikád. V takových kulisách zní příběh o lyžovačce jako z jiné planety. Jídlo a víno pod širým nebem je však skutečné až dost a navíc má vtisknutý punc jedinečnosti. Italský název Iže zní Eso a ostrov skutečně jedno trumfové v rukávu má. Jmenuje se Predrag Petrović řečený Pepi a právě díky němu se na Iži najíte tak jako nikde jinde na Jadranu.
Pepi je posledním z ižských hrnčířů, ještě před sto lety tu však žilo více než osmdesát hrnčířských rodin a své zboží prodávaly po celém Jadranu. Jako všude jinde však mladí postupně dali přednost lépe placeným povoláním na pevnině. Pod Pepiho rukama vznikají na hrnčířském kruhu ukázky zdejší typické červené keramiky vypalované v otevřeném ohni včetně hrnců s názvem „iški lopiž“, ve kterých se vaří zdejší stejnojmenný pokrm z jehněčího, zeleniny, fazolí a artyčoků.
V lopižích se skladuje i olivový olej, takže jich v minulosti bylo potřeba jistě hodně. Na ostrově dlouhém necelých třináct kilometrů a širokém sotva tři roste přes osmdesát tisíc olivovníků, místní je však dnes zdaleka nestihnou všechny sklidit. Mezi stromy se vmáčkly jediné dvě zdejší osady – Iž Mali a Iž Veli – ve kterých dohromady žije pouhých šest set obyvatel. V současné době sice na ostrově panuje krystalická pohoda, bývaly však doby, kdy tu bylo živěji. Ve středomořské vegetaci se ukrývají zbytky starověkého ilyrského hradiště, zdejší nejstarší rotunda Panny Marie pochází z devátého století a ještě před druhou světovou válkou tu žilo téměř tři a půl tisíce lidí.
Ostrov kořenů a řas
Obě osady na Iži spojuje oficiální státní asfaltová silníce dlouhá celých pět kilometrů, na nedalekém ostrově Olib však můžete na všechny podobné „vymoženosti“ civilizace rovnou zapomenout. Skutečné silnice tu není ani metr, a to, čemu tady říkají doprava, obstarávají golfová vozítka. Původně si je na ostrov přivezli z Ameriky krajánci, kteří z Olibu v několika vlnách emigrovali v průběhu dvacátého století. Říká se, že všude možně po světě žije asi šest tisíc lidí, kteří mají na Olibu své kořeny – a to je na ostrůvek s jedinou stejnojmennou osadou a sotva sto padesáti stálými obyvateli úctyhodné číslo. Na ostrově ve skutečnosti stojí více domů, než kolik tu žije lidí.
Na své kořeny jsou ostatně Olibljani patřičně hrdí a většina starousedlíků je dokáže vystopovat až ke knězi Juraji Cetinjaninovi a jeho stovce farníků, kteří připluli ostrov osídlit. Nebylo by na tom nic až tak divného, kdyby ten výsadek neproběhl před skoro pěti sty padesáti lety, když Chorvaté prchali před osmanskými Turky. Obyvatelé Olibu také dodnes mluví zvláštním chorvatským nářečím zvaným čakavština, které si původní kolonisté přinesli s sebou a ve kterém jsou psané první chorvatské texty.
Zdá se, že ty hluboké kořeny drží celý ostrov pohromadě a zároveň ho udržují v čase někde v minulém století. Celý okolní svět se mění, jen Olib zůstává pořád stejný. Čtverhranná kamenná věž „Kula“ trůní uprostřed vesnice stejně jako v osmnáctém století, kdy ji místní vystavěli na obranu proti pirátům, pět zdejších kostelů a kaplí otevírá své omšelé dveře věřícím už po staletí a stejný počet slunečníků před jednou ze dvou místních taveren stojí nekonečnou stráž u vody už od doby, kdy tu otevřeli. Místní knihovna založená na principu „jednu knihu tu nech a jinou si vezmi“ je pro veřejnost otevřená jedinou hodinu týdně v sobotu večer a vsadil bych roční plat, že za dvacet let to bude stejné jako teď.
Sem tam nějaká ta novinka si však na ostrov cestu najde. Místní třeba uvažují o odsolování vody, protože žádnou sladkou na Olibu nemají. Tedy kromě dešťové, kterou chytají do cisteren, jaké mají v podzemí snad všechny domy. Nádrž na vodu bývá často to nejdražší z celé stavby, a čím je ostrovan bohatší, tím větší ji má. Velké betonové prostranství před kostelem sv. Anastázie na návsi také není hřištěm ani cvičištěm, ale obřím lapačem „dešťovky“ pro jednu ze dvou veřejných studní. Voda je tu zkrátka velkou vzácností a nikdo z místních jí neplýtvá. S postupujícími klimatickými změnami možná situaci Olibjanů pochopíme dřív, než nám to bude milé.
Ostrované by tedy možná byli s trochou nadsázky radši, kdyby návštěvníci pili spíš víno než vodu. A to tady mají překvapivě dobré. Když se k němu připočítá místní výtečný ovčí sýr, který je podle některých znalců dokonce ještě lepší ten světoznámý ze sousedního ostrova Pag, je základ k příjemnému posezení zajištěný. Přidejte čerstvé ryby, bažanty a králíky, které místní střílejí vzduchovkami, či místní olivový olej, a zjistíte, že hlady na Olibu určitě nebudete. A spát se pak bude jako v bavlnce – nebo přesněji řečeno jako v řasách. Místní novátor Denis Kleva totiž vymyslel polštáře plněné usušenými listy mořské trávy posidonie, které se jinak válejí bez užitku na plážích. Vylučují do okolí léčivý jód a vůni moře, takže si lepší lůžko snad ani nelze přát.
Trus nad zlato
Turistům se dá prodat asi opravdu všechno. Stačí to hezky zabalit. Člověk by ještě pochopil pytlíčky se sušenou provensálskou levandulí, keramické legrácky v podobě penisů a vagín z portugalského města Caldas da Rainha nebo lahvičky s trochou písku ze slavných pláží. Ale oslí trus pro štěstí? To už je fakt silná káva! Přesto jde na odbyt tak dobře, že se podle vynálezce celého nápadu Sebastijana Jagiće lidé ani neptají na cenu. Ta mimochodem činí přesně čtyřicet kun, což v běžné chorvatské konobě nevystačí ani na tři piva.
Sedíme u dřevěného stolku v chráněné oblasti Telašćica na ostrově Dugi otok a hýkaví původci hnědavé cennosti na nás stoickým pohledem zírají zpoza plotu Jagićovy oslí farmy. Sebastijanův otec Goran kdysi vymyslel první plovoucí prodejnu základních potřeb pro jachty kotvící v deset kilometrů hlubokém a před větry chráněném telašćickém zálivu a syn mu co do turistického novátorství evidentně není nic dlužen.
Pro české návštěvníky má celá věc ještě jednu přidanou hodnotu – otec Goran projevil vrchovatou míru dobrého vkusu a oženil se s Češkou. Sebastijan tedy mluví naší mateřštinou skoro stejně dobře jako chorvatsky a na stole se v letním sluníčku kromě chobotnicového salátu vyhřívá i česneková pomazánka jako od babičky a silná tak, že by se o ni dalo opřít kolo.
Prohlížím si oválný předmět vkusně adjustovaný v malé zasklené dřevěné krabičce a hlavou mi běží dětské vzpomínky na pohádku „Oslíčku, otřes se“. Jagićovi osli se sice otřásají každý den a doslova mu tak „vydělají“ hrsti čtyřicetikun, dlužno však říct, že ani „sretno magareće govno“ úplně zadarmo není. Chce to především pečlivé přebírání nepříliš vábně vonícího obsahu. Ono totiž není „govno“ jako „govno“. To vhodné k zasklení je tvořené stlačenými chuchvalci trávy, po vyprání nepáchne a technicky vzato to vlastně žádný běžný trus není.
Ceněným chuchvalcům se říká bezoáry a lidé je milovali už ve středověku. Zasazovali je do zlata, přidávali ke korunovačním klenotům a přisuzovali jim zázračné léčivé účinky. Podle tehdejších ranhojičů bezoáry neutralizovaly veškeré jedy a císař Rudolf II. si z nich dokonce nechal vyrobit pohár, který ho měl chránit před otrávením.
V chráněné oblasti Telašćica je občas možné najít mořem omyté bezoáry i na plážích. Neporušená příroda jižní části ostrova Dugi otok, kde se rezervace rozkládá, se totiž stala útočištěm opuštěných ostrovních oslů a bezoáry „vyrábějí“ dokonce i zdejší domácí kozy. Návštěvníci sem však jezdí spíše za proslulými bílými útesy Grpašćak, které trčí z vody do závratné výšky sto padesáti metrů, nebo za klidným slaným jezerem Mir, jehož voda je dokonce ještě slanější než ta v moři.
Zajímavosti z ostrovů
- jestli připlujete na Olib vlastní lodí, opovažte se zakotvit jen tak někde. Nejlepší kotviště se totiž předávají z generace na generaci a místní by vás rychle vyprovodili. Když se jich však zeptáte, rádi vám ukážou, kde můžete uvázat lano.
- Na severní straně ostrova Dugi otok ve vesničce Veli Rat stojí nejvyšší maják na celém Jadranu. Jmenuje se Punta Bianca, měří 42 metrů a lze se v něm dokonce ubytovat.
- Na Dugim otoku pronikli osli dokonce i do místních tradic. V největší vesnici Sali se první srpnový víkend koná festival, jehož součástí jsou i závody na oslech (trke tovarov). Nejrychlejší i nejlínější (poslední) osel dostane oficiální diplom a ke všemu hraje „tovarečka mužika“, tedy oslí hudba.
- Místní umělec Vedran Petešić postavil nedaleko vesnice Sali na Dugim otoku vlastní pyramidu. Uvnitř instaloval výstavu svých děl a také desítek vzkazů z lahví, které za svůj život našel na plážích. Plánuje vystavět i repliku šikmé věže v Pise.
- Iž je po Hvaru druhým chorvatským ostrovem, kde to kulturně žije na plné obrátky. Zdejší hrstka obyvatel pro sebe má skutečné divadlo sídlící v majestátní budově u moře.
