Nesobečtí sobci s chlupy i peřím
Platí mezi živočichy známé úsloví musíme si pomáhat? Ukazuje se, že by se mnohem víc hodil vládní slogan dnešních neveselých dnů „spolu to zvládneme“. Většina živých tvorů totiž ostatním pomáhá, jen když jim z toho taky něco kouká. Každopádně se vždy najde nějaké to zvířátko, které nám svou obětavostí doslova vyrazí dech.
Pomoc za frčky
Všude kolem se povalují hromady sutin a dům zpustošený zemětřesením vypadá, že se co nevidět kompletně zřítí. Zpod masy betonu a zkroucených drátů se ozývá zoufalé volání. Zpocený a od hlavy k patě zaprášený záchranář neváhá ani minutu. Protahuje se skulinou do útrob polozhroucené budovy a po nervy drásající půlhodině vynáší na světlo živou holčičku. Prostě učebnicová ukázka sebeobětování, která pohne srdcem i toho největšího cynika pod sluncem. Co nás však nutí pomáhat uprchlíkům ze Sýrie nebo darovat peníze na charitu, která plánuje postavit školu pro africké děti – tedy chovat se altruisticky?
Možná trochu pomůže pohled pod pokličku života primátů jiného druhu na jiném místě světa. Ve vlhkém brazilském pralese poskakuje ve větvích stromů tlupa kosmanů bělovousých včetně několika mláďat. O chlupatý dorost se pilně starají nejen matky, ale i všichni členové skupiny včetně samečků. Že by další příklad nezištné obětavosti? Je v tom menší háček – tím, že si pánové na ženění dobrovolně hrají na chlupaté autobusy a vozí mláďata na svém hřbetu, ve skutečnosti říkají samičkám: „Podívejte se, jak dobrý otec já můžu být. Když mi řeknete ano, budete mít pohádkově snadné mateřství.“
Dobrá pověst a uznání je zkrátka u živočichů žijících ve skupinách – kam jen tak mimochodem patříme i my lidé – ve skutečnosti tak tvrdou měnou, že se pro to nezřídka vyplatí něco obětovat. Jedinci, kteří jsou ochotní pomáhat druhým, mívají ve své smečce, tlupě či stádu snazší přístup k milostným partnerům, a tudíž také v průměru více potomků. A potomci, nebo přesněji množství genů předaných do následujících generací, jsou platidlem evoluce.
Představa naprosté nesobeckosti tím dostává povážlivé trhliny a může to dost dobře platit i pro našeho hrdinného záchranáře. Touha pomoci druhým se navíc může stát pro altruistu doslova drogou. Je dokázané, že mozek nezřídka oblaží člověka po vykonání dobrého skutku porcí dopaminu, kterému se přezdívá hormon odměny a který navozuje libé pocity. Dopamin může i za armádu gamblerů, kterým zrádný automat tu a tam nasype pár mincí, aby je při vidině dalšího příjemného zážitku donutil naházet dovnitř celou výplatu. Proč by tedy nemohl „postrkovat“ lidi a možná i jiné živé tvory ke konání dobra? Výzkumníci navíc potvrdili, že co se týče dopaminu jsou ženské mozky velkorysejší než ty mužské. Možná i proto bývají ženy obětavější než jejich mužské protějšky.
Já na bráchu, brácha na mě
Když se ptali evolučního biologa J. S. B. Haldana, jestli by riskoval život a skočil do vody, aby zachránil vlastního bratra před utonutím, s nadsázkou odpověděl, že ne. Kdyby však šlo o to zachránit buď dva bratry, nebo osm bratranců, prý by to seriózně zvážil. Samozřejmě tím narážel na míru genetické příbuznosti. Když totiž nějaký tvor potřebuje „protlačit“ své geny do následující generace, nemusí se nutně rozmnožovat sám. Stačí pomáhat příbuzným, se kterými geny sdílí.
S vlastním bratrem nebo sestrou máme společnou polovinu genetické informace a s bratrancem či sestřenicí osminu. Proto si Haldan snadno spočítal, co už by z evolučního pohledu stálo za položení života. Stejný způsob uvažování je možné dokázat i zcela opačným způsobem, tedy nahlédnutím do policejních statistik násilných činů. Pokud muž zabije ženu ze svého okolí, je to nejčastěji manželka, se kterou není geneticky příbuzný. Vražd sester je mnohem méně. Jestliže je vrah tak otrlý, že v rodině vztáhne ruku na dítě, je to až stokrát častěji dítě nevlastní.
Principem příbuzenského výběru je možné vysvětlit širokou paletu zdánlivě altruistického chování nejen u lidí, ale také u celé řady dalších živých tvorů. Ve floridských lesích mladé sojky křovinné doslova létají jako hadr na holi při snaze pomoct svým rodičům s výchovou další generace mláďat. Proč si raději neužívají svých vlastních milostných eskapád? Inu – vhodných teritorií k zahnízdění je málo, tak raději pomáhají vlastním genům tak trochu „přes ruku“. A stejně jako u lidí platí, že nejoddanější pomocníci možná zdědí rodinné teritorium po rodičích. Altruismus? Spíš námět na anglickou detektivku v režii Hercula Poirota.
Oko za oko, krev za krev
I upír může mít smůlu, a když se to stane, může ho to snadno stát život. Ne, nepřesunuli jsme se do strašidelné Transylvánie, ale do jeskyně kdesi v amazonském pralese. Zdejší upíři jsou na rozdíl od těch hororových z masa a kostí a velcí sotva deset centimetrů, stravovací zvyky s nimi však sdílí do nejmenších detailů. Živí se totiž krví teplokrevných živočichů, a když se nenapijí alespoň jednou za třicet hodin, zahynou hlady. Naštěstí mají v rukávu „plán B“.
Jako mnoho jiných druhů netopýrů žijí i upíři v početných koloniích, a v tom je jejich spása. Stačí chvilku žadonit o potravu u nějakého dosyta napitého upíra, a on našemu hladovci vyzvrátí trochu vypité krve, která mu zachrání život do další noci. Kromě toho, že se to leckomu může zdát poněkud nechutné, to funguje bezvadně. Navíc vůbec nevadí, když upíří žebrák není nijak příbuzný s dárcem krve.
Ani tady však nejde o čiré nesobectví. Proč? Nejlíp to vysvětlí malý příměr. Při zpracovávání reportáže o drahých kamenech jsem měl před pár lety tu čest navštívit antverpskou diamantovou burzu. Za jejími zdmi se pohybují pánové v oblecích, kteří nosí po kapsách malé jmění. Jednomu z nich vypadl sametový váček plný diamantů na zem, aniž si toho všiml. Obchodník jdoucí za ním se bez nejmenšího zaváhání pro váček shýbl, dohonil kolegu před sebou a vrátil mu ho. Úžasná poctivost – a z dobrého důvodu.
Muž, který mě burzou provázel, mi ukázal docela obyčejnou nástěnku visící na zdi u vchodu. Z fotek přichycených špendlíčky tu zíralo několik tváří se jménem a krátkou notickou. Na téhle nástěnce se nechce ocitnout žádný z překupníků. Podobné totiž visí na všech burzách od Tel Avivu po Johannesburg a žádný soudný obchodník pak nejedná s lidmi na fotkách usvědčených z nepoctivosti. Své nástěnky hanby mají v hlavě uložené i mnozí tvorové, kteří praktikují pseudoaltruismus stylem „půjčka za oplátku“ včetně upírů. Když některý pomoc v nouzi odmítne, může si vsadit na to, že až bude kručet v břiše jemu, ostatní ho nechají umřít hlady. A to si „lajsne“ jen málokterý z nich. Vzájemná pomoc je tedy pro upíry něco jako životní pojištění.
Přece jen nesobečtí obětavci?
Skupinka lidí koupajících se v moři na Novém Zélandu za sebou má hodně netradiční zážitek. Najednou je obklopilo hejno delfínů, kteří kolem nich začali plavat v čím dál menších kruzích, a přitom kolem sebe stříkali vodu. Plavci si zpočátku mysleli, že se je delfíni chystají napadnout. Záhy však vyšlo najevo, že od lidí ve skutečnosti odhánějí žraloky na vnější straně kruhu. Jeden obzvláště uvědomělý delfín skákavý rovněž na Novém Zélandu pro změnu zachránil před smrtí dvě velryby uvízlé na pláži tím, že jim dobrovolně ukázal cestu do hlubších vod.
Delfíni mají vůbec pověst tvorů, kteří si pomáhají navzájem a někdy dokonce vytrhnou trn z paty i příslušníkům jiných druhů. Sami si však občas také užijí laskavosti od druhých. Své o tom ví osamělý delfín skákavý s deformovanou páteří, kterého mezi sebe na celých osm dní přijala skupina vorvaňů asi patnáct set kilometrů od pobřeží Portugalska. Velryby dokonce delfínovi oplácely láskyplné tření o tělo, kterým je zahrnoval. Starost o druhé neochladí dokonce ani ledová voda. Když skupina kosatek pronásledovala u břehů Antarktidy tuleně Weddellova, vložili se do akce dva keporkakové, kteří kosatky odehnali. Jeden z nich se dokonce obrátil na záda a ploutví si postrčil vyčerpaného ploutvonožce na břicho, aby si odpočinul.
Dobré skutky se dějí i na suché zemi. Mezi šimpanzi je poměrně běžné, že se některý člen tlupy ujme nepříbuzného sirotka. Dělají to navíc nejen samice, u kterých by se to dalo vysvětlit mateřským instinktem, ale také samci. Jeden cvičený slon pomáhal v Indii lidem tím, že pokládal dřevěné klády do předem vykopaných jam. Do jedné z nich však odmítl kládu dát. Když jeho cvičitel zjišťoval proč, všiml si, že v jámě spí pes. Slon dal kládu na místo až poté, co cvičitel psa odehnal. V Keni zase africká slonice celý den hlídala člověka se zlomenou nohou, a dokonce mu pomohla do stínu nedalekého stromu. Takové příhody se prostě nedají vysvětlit ani genetickou příbuzností, ani nadějí na protislužbu.
Pro většinu z nás je téměř nepřekonatelný oříšek vyznat se sami v sobě a svých motivacích, natož v činech jiných živých tvorů, se kterými si o tak delikátní věci ani nemůžeme smysluplně popovídat. Čistý altruismus sice z biologického hlediska moc smyslu nedává, ale možná přeci jen existuje. Možná si někteří tvorové uvědomují smysl „morálky“, nebo je to spíš podivně okrajová vlastnost, která se čas od času objeví, aby ji přírodní výběr zase postupně zlikvidoval. Každopádně je to zajímavé, tajemné a krásné.
