Vražedný banket na vodní hladině, smrtelně přesné skoky v milimetrové džungli nebo zamilovaný koncert bez hudby. To všechno můžete sledovat, když se ponoříte do tajů makrosvěta, a některé z těch věcí se dokonce dějí u nás v Česku.
Drama mezi stébly
Zelená džungle se táhne, kam až oko dohlédne, a mezi změtí listů se na okamžik zalesknou oči predátora. Jsou neomylně a cílevědomě zaměřené na nic netušící kořist. Poslední opatrné vyzkoušení půdy pod nohama, odhad vzdálenosti a bleskurychlý skok. Oběť nemá šanci a lovec zase jednou usne s plným žaludkem. Že by scéna z rovníkové Afriky? Nebo z amazonského pralesa? Mohla by být, nebýt několika doslova malých nesrovnalostí.
Ten lovec má celkem osm nohou, a i s nimi by se pohodlně vešel na nehet malíčku. Mezi listy té bezbřehé luční džungle pofukuje čerstvý větřík mírného pásma, a pokud by si nedůvěřivý pozorovatel nechal vyhledat polohu té zahrádky za domem, mohly by mu mapy Google klidně zabodnout špendlík někam k Praze nebo k Brnu. Ano, i když pavouci s poetickým jménem skákavky žijí i v tropech, a právě tam najdeme největší počet jejich druhů, skákavá lovecká dramata se odehrávají i za našimi okny.
Kdo chce lovit skokem ze zálohy, musí mít vynikající odhad vzdálenosti. Skákavky k tomu účelu používají dvě velké přední oči, jež jim propůjčují roztomilost i v očích těch, kteří pavoukům zrovna neholdují. Jsou to vlastně výkonné teleobjektivy zapuštěné hluboko do pavoukovy hlavohrudi přibližující vše před sebou. To se výborně hodí, protože dobře živená skákavka z místa doskočí až na dvacetinásobek délky svého těla. To je, jako kdyby mistr světa ve skoku do dálky bez rozběhu přeskočil pětadvacetimetrový plavecký bazén, a ještě doskočil až do sprch před šatnami.
Skákavky však nemají oči jen dvě, ale rovnou osm strategicky rozmístěných kolem celé přední části těla. Šest menších oček sice nevidí tak daleko ani ostře, zato však skvěle vnímají pohyb. Bdělou skákavku tak nic nezaskočí ani zezadu či shora. Svou pověst nelítostných zabijáků drobného hmyzu malí pavoučci více než vyvažují při námluvách. Samečci před svou vyvolenou tancují jakousi kombinaci swingu a samby, a ještě k tomu svůdně mávají pestře zbarvenými makadly. Tanečními pohyby i semaforovou abecedou o poznání větší samičce ze všech sil naznačují, že nejsou dalším chutným obědem, ale že mají naprosto vážné milostné úmysly. Na rozdíl od mnoha samců jiných druhů pavouků, pro které je první páření zároveň tím posledním, mívají skákavčí nápadníci poměrně slušnou šanci na druhý či třetí pokus.
Krabi nejsou srabi
Když dojde na svádění partnerek, předvádějí někteří drobní tvorové doslova milostný koncert – i když někdy bez hudby. Své o tom vědí krabi houslisti, kteří si hloubí nory v bahně přílivové zóny teplých moří. Někteří z nich dorůstají sotva tří centimetrů, což jim však vůbec nebrání předvádět působivé výkony. Své pojmenování získali díky přerostlému a často nádherně barevnému klepetu, které po světě vláčejí jejich samečci. Je sice impozantní a připomíná výše zmíněný strunný nástroj, kvůli své velikosti se však vůbec nehodí ke sběru potravy, a dokonce ani k obraně před nepřáteli. Jeho chvíle však přichází ve chvíli, kdy se na procházku po bahně vydá mnohem prozaičtěji zbarvená paní krabová. V tu chvíli začnou všichni samečci v okolí klepetem mávat jako o život, a znáte to – kdo ho má větší, ten vyhrává.
Pláž v jižním Thajsku zlatí zapadající slunce a postupující odliv za sebou nechává čím dál širší rozlohu jemného písku. S jeho povrchem se však začíná něco dít. Netrvá dlouho a celá pláž je posetá statisíci a miliony drobounkých písečných kuliček. Kdo je sem dal? Původci neobvyklé výzdoby jsou sami velcí sotva jako zrnko hrachu a své aranžmá vytvářejí nikoli pro své umělecké sklony, ale pro obživu. Miniaturní krabi rodů Scopimera a Dotilla pilně vysávají veškeré laskominy, které mezi zrnky písku uvízly, a přitom hnětou písek do kuliček. Ani vysávání písku se však nedá dělat bez rozmyslu a malí krábci mají za ušima, i když žádné boltce samozřejmě nemají. Při odhazování kuliček si dávají dobrý pozor, aby si nezahradili ústupovou cestičku ke své noře v písku, kam prchají vždy, když je vyruší nepřítel či zvědavý fotograf.
Já jsem korýš, ty jsi korýš, tak proč dělat rozdíly. Drobné krevetky obírající řasy z kamenů na mělčině sice mezi kraby nepatří, jsou jim však blízce příbuzné. Na rozdíl od krabů nemají ani silná klepeta, ani tvrdou chitinovou vnější kostru, která by je chránila před nepřáteli. To však neznamená, že nemají v rukávu ukryté obranné eso. Řídí se totiž příslovím, že co oči nevidí, to srdce nebolí – a dravec nechytí. Téměř veškeré jejich tkáně jsou průhledné, takže jimi prosvítá okolí a krevetka se v něm dokonale ztrácí. Několik skvrnek na těle přitom opticky a velmi zdařile rozbíjí to málo z obrysu těla, co by hladový lovec možná mohl postřehnout.
Smrtící balet
Chození po vodě bývá považované za zázrak takového kalibru, že se o něm píše v samotné bibli. Celý zástup drobných tvorů to však dokáže levou zadní, nebo v případě vodních ploštic bruslařek dvěma zadními páry nohou a spodní stranou těla pokrytou drobnými chloupky. V těch chloupcích se udržuje vrstva vzduchu, takže je spodní strana těla bruslařky nesmáčivá. Klouzání po vodní hladině, které připomíná nenucený balet, však obstarávají zmíněné končetiny. Ani ony se však do kapaliny neponoří.
Jak je to možné? Odpověď skrývá voda sama. Ona totiž není voda jako voda. Konkrétně její povrch se chová jako elastická membrána, která na sobě udrží lehčí předměty, protože se snaží kapalinu pod sebou „stahovat“ do energeticky co nejúspornějšího tvaru. Bruslařky tedy ke svým zázračným výkonům používají výsledné povrchové napětí vody. Kapalina bez chuti a zápachu je však pro bruslařky víc než jen tanečním parketem. Její vlnky k nim přinášejí informace o všech drobných tvorech, kteří v jejich blízkosti svádějí zoufalý boj se smrtí utopením. Bruslařky pak jejich beznaděj s radostí ukončí, protože se hmyzem spadlým do vody živí.
Procházky po hladině však zvládají i tvorové o poznání větší než bruslařky. U nás mezi ně patří třeba pavouk lovčík vodní s dekorativními žlutými pásky po stranách těla, jehož samičky mají tělo dlouhé kolem dvou centimetrů a rozpětí nohou ještě čtyřikrát větší. Právě to spolu s chloupky a povrchovým napětím vody umožňuje lovčíkům mokrý lov. Roztažené nohy rozkládají váhu těla, aby se nepotopilo, a osminohý lovec díky tomu zvládne pronásledovat i žabí pulce nebo drobné rybky.
Pozorný čtenář promine, ale teď se na chvilku vynořím z makrosvěta do toho našeho „běžného“. Běhání po vodě je však natolik zajímavou věcí, že mi to snad odpustí. Takový trik totiž zvládají i tvorové dlouzí bezmála metr, i když většina připadá na štíhlý ocas. Baziliškové patří do příbuzenstva leguánů, žijí v Jižní Americe a jejich řešení spočívá v rychlosti. Před nebezpečím prchají rychlým úprkem po zadních a po vodní hladině dokážou uběhnout i několik metrů, než se potopí a zbytek musejí doplavat. Rychlé energické dotyky nohou o hladinu spolu s rozšířenými šupinami na chodidlech fungují stejně, jako když se u rybníka bavíme házením žabek kameny rozhodně těžšími než voda. Díky své schopnosti si všechny čtyři druhy bazilišků vysloužily přízvisko „Ježíšova ještěrka“.
Když makro není makro
Před chvílí jsme sami opustili makrosvět, vše však může fungovat i naopak. Tvorové, o kterých si myslíme, že musejí být malí, nás leckdy dokáží slušně překvapit. A nemusím zdůrazňovat, že takové setkání nemusí být vždycky příjemné. V brazilském deštném pralese se něco hýbá. Je to větší než poctivý talíř na hlavní jídlo, loví to hlodavce i ptáky, a je to – pavouk. Příhodně pojmenovaný sklípkan největší má rozpětí nohou kolem třiceti centimetrů a váží jako třítýdenní kotě, tedy téměř čtvrt kila. Skoro stejně velkou kořist ostatně dokáže ulovit jediným bodnutím svých dvoucentimetrových klepítek. Když narazí na nepřítele silnějšího, než je sám, má v rukávu další trik. Začne si rychle ze zadečku odírat žahavé chloupky, které způsobují svědění v očích.
To vůbec nejdelší hmyz, tedy nedávno objevená a zatím vědecky oficiálně nepopsaná strašilka s provizorním názvem Phryganistria sinensis, nijak nebezpečná není. S nataženýma nohama sice měří plných šedesát čtyři centimetrů, je však neškodným vegetariánem. Žije v jihočínské provincii Kuang-si a je štíhlá jako klacík, což je ostatně jejím záměrem a vychytralým maskováním. Největší z brouků může naopak kvůli své zavalitosti zapomenout na pořádné létání. Jihoamerický titán obrovský může dorůst délky těla bez tykadel přes šestnáct centimetrů a váží víc než tři myši domácí dohromady, tedy přes šedesát gramů. Není tedy divu, že zvládne jen plachtivý let k zemi. Pokud se chce dostat někam vysoko, musí tam vylézt hezky po svých.
Makrosvět je samozřejmě spojovaný se světem bezobratlých. I v něm se však najdou tvorové, kteří by hravě strčili do kapsy – aspoň co se týče velikosti, ale někdy možná i inteligence – i nás lidi nebo ještě větší živočichy. Za těmi největšími se musíme vydat pod mořskou hladinu. Velekrab japonský má v rozpětí nohou přes tři a půl metru, jeho tělo je však menší než poklop od záchodové mísy a váží sotva dvacet kilo. Opravdovým titánem světa bezobratlých je kalmar Hamiltonův. Největší ulovený exemplář vážil celých čtyři sta padesát kilo. A právě tady dochází i na inteligenční souboj. Změřit IQ obrovskému kalmarovi se samozřejmě nikomu nepodařilo, vědci slaví jen to, že se k nim nějaký dobře zachovalý jedinec dostane ke zkoumání. Jeho mnohem menší příbuzný, nám ze Středozemního moře dobře známá chobotnice pobřežní, však během pokusů řeší podobně složité úkoly jako například kočky. Co by tedy asi dokázal kalmar s větším mozkem?
Pracanti makrosvěta
Žádný článek o makrosvětě by nebyl kompletní bez jeho největších dříčů:
- Seznamte se s mravenci: Po celé planetě Zemi pobíhá skoro trilion (1 000 000 000 000 000 000) mravenců. Oproti necelým osmi miliardám lidí (8 000 000 000) je to astronomické číslo.
- Jihoameričtí mravenci střihači jsou nejvýznamnějšími býložravci tamního ekosystému. Listy rostlin, které nanosí do svých hnízd, se však neživí. Ve speciálních komorách na nich pěstují jedlé houby a ty konzumují.
- Největší fosilní mravenec měří přes šest centimetrů, je tedy skoro stejně velký jako kolibřík.
- Mravenci vědí, jak se vyhnout dopravním zácpám, i když běhají z mraveniště a zpět jako zdánlivá řeka hmyzích těl. Jejich dálnice mají tři pruhy a mravenci po nich putují ve skupinách s rozestupy, které eliminují hromadění ve frontách.
- Otrokářství je trestné. Přesto se s ním i v lidské společnosti na některých místech setkáme i dnes. Nevynalezli ho však lidé. Mravenci otrokáři přepadají mraveniště jiných druhů mravenců, loupí jejich kukly a vylíhlé mravence využívají na práci.
- Kromě otrokářství mravenci vynalezli i zemědělství, a to dokonce i u nás. Ochraňují skupiny mšic na rostlinách a dojí je jako my krávy. Když je hladí tykadly, vylučují mšice sladkou medovici, kterou mravenci milují.
