Úžasní tvorové z mokré čtvrti
Nosí kočky smůlu? Mají žraloci rádi lidské maso? Kde si máme dávat pozor na upíry? Příroda je plná tvorů s temnou pověstí, kteří však mají spoustu světlých stránek. Pojďte nahlédnout pod pokličku mýtů a pověr o zvířatech!
Pijáci krve z masa a kostí
Staré lidové báchorky mají svůj díl pravdy – skutečně mezi námi žijí upíři pijící krev. Namísto sychravých hor Transylvánie sice obývají prohřáté tropy Nového světa a nejsou ani tak dlouzí jako propiska, přesto ve svém drobném tělíčku nastřádali podivuhodnou paletu úžasných přizpůsobení ke svému drákulovskému životnímu stylu. Všechno začíná už nalezením otevřeného baru. My „obyčejní“ savci máme v kůži tepelné receptory, které se aktivují při teplotách nad 45 stupňů a varují nás před popálením. Podobné smyslové orgány kolem nozder upírů však pracují už od asi třiceti stupňů, vnímají rozdíly teplot v řádech setin stupně Celsia a pomáhají jim najít podkožní žíly teplokrevných tvorů.
Když pijete cizí krev, hodí se, aby o tom její majitel nevěděl. Upíři proto mají ve slinách lokální anestetikum. Když tedy svými řezáky prokousnou kůži koňovi, krávě nebo občas i člověku, necítí oběť vůbec nic. Podle přísloví sice z cizího krev neteče, po upířím kousnutí však ano, a to pořádně. Jejich sliny obsahují látku příhodně nazvanou drakulin, která zabraňuje srážení krve, jež pak drobnými rýhami na jazyku díky kapilárnímu efektu sama proudí do nenasytné tlamičky.
Na krvavé hody je potřeba mít žaludek, a netopýrům příbuzní upíři ho mají – konkrétně jeho přední část zvětšenou tak, že může být o polovinu delší než celé upírovo tělo. Když do sebe upír vměstná svých padesát mililitrů vypité krve, zvýší svou hmotnost na dvojnásobek a někdy musí do domovské jeskyně hezky po svých, protože ani nemůže vzlétnout. Krvavé obžerství však má i své dobré stránky – alespoň pro upíry určitě. Probouzí v nich totiž lepší povahové rysy.
Když upír po dvě noci za sebou nenajde ani kapku krve, hrozí mu smrt hladem. Stačí se však obrátit na sytého člena kolonie, a on mu vyzvrátí část své večeře přímo do úst. Funguje to stylem něco za něco – štědrým upírům se příště dostane pomoci také, zatímco sobci zůstanou na holičkách. Když někdo nemůže vypomoct, protože má sám také hlad, poskytne příště víc krve než obvykle – o přátelství se přece musí pečovat a předchozí zklamání vynahrazovat. Dokonce i protisrážlivý drakulin, kvůli kterému vytéká krev z rány oběti ještě dlouho poté, co upír odešel, je užitečný – tentokrát pro nás lidi. Lékaři ho testují jako prostředek, který by mohl rozpouštět krevní sraženiny pacientům s infarktem nebo mozkovou mrtvicí.
Čarodějné bratrstvo
Co by to bylo za čarodějnici nebo černokněžníka, když by neprovázel nějaký ten zvířecí mazlíček? Výběr takových maskotů samozřejmě odráží všeobecný lidský vztah k některým živočichům. Mezi „vyvolené“ patří třeba netopýři s kožovitými létajícími blánami napnutými mezi prodlouženými prsty, kteří se prý s oblibou zamotávají dívkám do dlouhých vlasů. Díky úžasné schopnosti echolokace, při jejímž použití dokážou pomocí odražených zvukových vln v naprosté tmě lokalizovat i malou můru a ulovit ji, by se však takovému zbytečnému dobrodružství vyhnuli na sto honů.
Dalším oblíbeným souputníkem čarodějů bývá ropucha. Neobešel se bez ní ani hlavní hrdina seriálu z osmdesátých let Čáryfuk, jehož obojživelník měl jméno Touchwood. Ano, bradavičnatá kůže ropuch a zvláště jejich příušní žlázy zvané parotidy vylučují toxiny, které způsobují závratě, neovladatelné pohyby nebo zástavu srdce, jako každý obojživelník s tenkou a citlivou kůží je však ropucha nejradši, když se jí člověk vůbec nedotýká a nechá ji svému osudu.
Černá kočka přes cestu, smůla na sedm let. Větší nevděk si snad ani nelze představit. Černá, bílá nebo strakatá – kočka vyšla během oboustranného sbližování s člověkem trvajícího minimálně od dob starého Egypta lidem natolik vstříc, že si pro ně vymyslela i speciální komunikační jazyk. Kočky na sebe totiž v dospělosti nemňoukají. Dělají to pouze koťata, která tak sdělují matce, že něco potřebují. Domácí kočky však mňoukají po celý život, když komunikují se svými páníčky. Mají dokonce různá mňoukavá „slova“ pro vyjádření pozdravu, hladu, nelibosti, spokojenosti nebo bolesti. Samozřejmě na nás mňoukají proto, že tak často dostanou to, co chtějí. Tvorové, kteří vynalezli jazyk pro komunikaci s jiným živočišným druhem, nejsou vůbec hloupí.
S cejchem smrti
Po světě běhá či létá spousta tvorů, kterým lidé tak či onak přisoudili cejch smrti. Někteří z nich ho nosí právem, jiní však ne. V mnoha částech Asie se tamní obyvatelé třeba bojí gekonů, které pronásledují. Jsou přesvědčení o jejich jedovatosti. Malí ještěři s velkýma očima, kteří díky jemným šupinám na spodku prstů dokážou běhat i po hladkém skle nebo po stropě vzhůru nohama, jsou však úplně neškodní a navíc užiteční. Živí se totiž obtížným hmyzem, kterým se tropické domácnosti jen hemží.
Svou oběť pověr o smrti máme i v našich zeměpisných šířkách. Tvor, který v minulosti často končíval přibitý na dveře, aby lidé zlomili jeho smrtící „kouzlo“, má skon dokonce v názvu. Lišaj smrtihlav je však obětí hned dvojího omylu. Zaprvé nemá kresbu připomínající lebku na hlavě, ale na hrudi, a zadruhé tento ornament spolu se zbarvením prvního páru křídel slouží pouze k tomu, aby nehybně sedící motýl splynul s kůrou stromů. Ve skutečnosti je smrtihlav vzácným hostem z jižních krajů, který cestou k nám dokáže urazit i více než čtyři tisíce kilometrů rychlostí až padesáti kilometrů za hodinu. Když je v ohrožení, může vydávat pískavé zvuky. Naštěstí se jimi už dnes nemusí bránit proti hřebu, který se ho chystá přišpendlit na vrata.
Čáp prý nosí děti, havran zase smrt. Lidé se konce života odedávna bojí o to více, že neví, kdy přijde. Proto přisoudili mnoha tvorům nedobrovolnou funkci poslů, kteří smrt ohlašují. Havrani se prý na místo smrti houfně slétají, zatímco sýčkové ji ohlašují chmurným houkáním a psi zase žalostným vytím. Sýčky k oknům nemocných lákalo asi nejspíš to, že se v nich celou noc svítilo, a havrani se k lidským příbytkům stahují kvůli hojnosti potravy.
Se psy to však tak jednoznačné není. Je vědecky dokázané, že díky neobyčejně citlivému čichu dokážou z lidského dechu vycítit změny způsobené některými typy rakoviny dokonce dříve, než ji detekují lékařské přístroje, a podle kolísání hladiny stresových hormonů zase poznají těhotenství nebo náladu svých pánů. Je proto možné, že vycítí i fyziologické změny, které v lidském organismu probíhají před smrtí.
Ať už živočichové smrt vnímat dovedou, nebo ne, někteří si její význam uvědomují. Vzhledem k tomu, že se jedná o abstraktní pojem, který se navíc týká jiných a často nepříbuzných jedinců, je to dost překvapivé. Sloni jsou známí tím, že vykonávají složité rituály smrti. Když narazí na kosti zemřelého slona, dotýkají se jich, zevrubně je zkoumají a zůstávají u nich. To samé platí, když zemře někdo ze sloního stáda. V takovém případě mrtvolu leckdy navštěvují dokonce i nepříbuzné sloní skupiny z okolí po několik týdnů. Někdy sloni dokonce své mrtvé pohřbívají tak, že na ně navrší větve a zeminu. Zjevně nad ztrátou svých blízkých truchlí.
Zubatý postrach vod?
Mořskou hladinu prořezává dobře známá trojúhelníková ploutev a lidé v plavkách prchají na pláž, aby si zachránili všechny končetiny a možná i život. Je opravdu koupání tak nebezpečné? Číhají v jiskřivých vodách skutečně zástupy žraloků lačných zanořit pilovité zuby do lidského masa? Pravda je možná překvapující – kdo se bojí pokousání, může si s klidem dopřát dovolenou u moře, zato by se však měl velkým obloukem vyhnout třeba New Yorku. Tam se totiž podle statistik uveřejněných v časopise Time ročně vzájemně pokouše desetkrát víc lidí, než kolik jich za stejné období napadnou žraloci po celém světě. V každých lidských ústech přitom může žít až dvě stě druhů bakterií včetně slušného zástupu choroboplodných zárodků. Newyorčané tedy musejí mít vskutku trudný život.
Ostatně stejně jako žraloci – zatímco oni sami ročně zabijí průměrně pět lidí ze skoro osmi miliard celosvětové populace, příslušníci našeho druhu mají na svědomí možná i sto milionů žraloků z počtu, který se rok od roku drasticky snižuje. Vrcholoví predátoři moří přitom hrají nezastupitelnou úlohu v udržování podmořských ekosystémů ve zdravém stavu a mají tak unikátní smysly i další přizpůsobení, že je evoluce téměř nemusela měnit minimálně posledních sto milionů let.
Mnozí ze žraloků přitom ztrácejí život ve jménu lidských předsudků, jako nechtěné úlovky vlečných rybářských sítí nebo ještě hůř kvůli pochybné delikatese – polévce ze žraločích ploutví. Lovci žraloků nezřídka usekávají parybám ploutve zaživa a jejich bezmocná těla házejí zpátky do moře, aby pomalu hynula udušením a ztrátou krve. Sami žraloci přitom lidské maso v žádné zvláštní oblibě nemají.
Kdyby nás se svou loveckou výbavou pronásledovali cíleně, byly by statistiky napadení o mnoho „výživnější“. Většinou jde o případy spletené identity, kdy si predátoři spletou surfaře v neoprenu s tuleni, nebo o důsledky naší vlastní hlouposti. Když lidé žraloky cíleně krmí nebo vyhazují do moře krvavé zbyty z jatek, nemůžou se divit, že se žraloků zmocní „lovecké šílenství“. Kvůli nadměrnému rybolovu také predátoři nezřídka nemají co lovit a hlad je nutí poohlížet se po nových typech kořisti. Co tedy s tím? Snad jen zbožné přání – ať lidé zmoudří a žraloci i další neprávem opovrhovaní tvorové žijí.
